Mezi objekty, které astronomové, amatéři i profesionálové, pozorují nejčastěji, patří beze sporu dvojhvězdy. K nejslavnějším patří dvojice Alkor - Mizar (al-Kúr, "sedlo velblouda", Mi'zar, plášť, závoj) ve Velké Medvědici a Algol (o jeho jménu viz dále) v souhvězdí Persea. Je pozoruhodné, že obě tyto dvojhvězdy mají určitou ne nezajímavou souvislost se středověkou arabskou astronomií. Především jsou to ovšem jejich jména. Za pozornost však stojí nepochybně také to, že dvojice Alkor - Mizar byla často využívána středověkými arabskými astronomy ke zkoušení zájemců o studium. Kdo měl dostatečně bystrý zrak a dokázal dvojhvězdu rozlišit, mohl být přijat. V opačném případě býval žadatel odmítnut. Je to sice zdánlivě přísné kritérium, ale je třeba si uvědomit, že zde hovoříme o dobách, kdy neexistovaly dalekohledy a zrak hlavním pracovním nástrojem astronoma. Odmítnutý adept se pak mohl věnovat studiu jiných oborů, které konec konců ani nemusely být od astronomie příliš vzdáleny, například matematiky nebo filozofie (v tehdejším pojetí).
Nicméně věnujme dále pozornost již pouze Algolu (beta Persei), který bude důležitým bodem tohoto článku. Algol je jasná zákrytová proměnná hvězda, jejíž proměnnost lze snadno pozorovat i s jednoduchými prostředky. Je proto jenom logické, že její proměnnost také byla odhalena relativně brzy.
V různých článcích i monografiích, které se zabývají historií astronomie, se nezřídka objevují úvahy, že to byli právě středověcí arabští astronomové, kteří jako první zpozorovali proměnnou jasnost této hvězdy. Usuzuje se tak z původního arabského jména Ras al-Ghúl, což lze přeložit zhruba jako "Hvězda Démon" (Přitom ghúlové byly démonické příšery, někdy i ženského pohlaví, živící se vyhrabáváním a požíráním mrtvol na hřbitovech) nebo "Ďábelská hvězda". V dílech astronomů se však žádného jednoznačného důkazu pro takové tvrzení nelze dobrat. Žádný zachovaný spis se o proměnnosti beta Persei výslovně nezmiňuje. Je proto třeba připustit ještě i další vysvětlení, proč středověcí pozorovatelé považovali za vhodné pojmenovat hvězdu tak, že nám, ve XX. století, je to podezřelé. K tomu, abychom mohli najít možnou odpověď, se však musíme vrátit ještě dále do minulosti, až do starověké Mezopotámie a antického Řecka. Připomeňme si legendu o legendárním hrdinovi Perseovi a kouzelné hlavě Medúzy, jež promění v kámen každého, kdo na ni neopatrně pohlédne. Kořeny této legendy sahají až na Blízký Východ do doby velkých civilizací v povodí Eufratu a Tigridu. Proto je možné, že arabští astronomové znali tyto legendy jak z původních blízkovýchodních zdrojů, tak i z děl řeckých filozofů (vždyť to byli právě Arabové, kdo pořídili překlady mnoha antických literárních památek do arabštiny a zachránili je tak pro naši dobu). A nyní se podívejme na faksimile starých hvězdných map -- velmi pěkné zobrazení souhvězdí je v katalogu as-Súfího. Některá souhvězdí z jeho katalogu jsou zobrazena na astronomickém Kalendáři Matematicko-fyzikální fakulty UK na rok 1996. Podívejme se na souhvězdí Persea: Perseus drží v ruce hlavu Medúzy a odvrací hlavu, aby ji neviděl a neproměnil se sám v kámen. Všimněme si však především toho, že hvězda, která nás zajímá, se nachází právě v hlavě Medúzy. Označuje totiž její oko. A je v této části souhvězdí samozřejmě zcela dominující hvězdou. Je proto logické se domnívat, že jméno Ďábelská hvězda pochází spíše odtud než z její proměnnosti, i když samozřejmě nelze vyloučit, že o ní Arabové věděli. Není totiž jasné, zda (v případě, že ji znali) o ní věděli už v době, kdy hvězda dostávala své historické jméno.
Tolik tedy naše úvodní úvahy. Přenesme se nyní o několik století a několik tisíc kilometrů jinam. Další historie Algolu a spolu s ní i historie objevu a výzkumu zákrytových proměnných se začíná odvíjet na sklonku XVIII. století v Anglii. V té době totiž ve městě Yorku provádí svá pozorování astronom - amatér John Goodricke, jemuž se budeme v tomto článku věnovat především.
Povězme si na úvod několik slov o původu a historii rodiny Goodricků dříve, než se začneme věnovat jednomu jejímu členovi.
Existuje sice soukromě vydaná monografie Dějiny rodiny Goodricků (London, 1885), jež obsahuje mj. úplnou genealogii rodiny od počátku XVI. století, ale ta není snadno dostupná. Je proto třeba se spolehnout na další písemné prameny. Nejdůležitější z nich jsou sepsány v seznamu doporučené literatury.
Díky Clare, manželce Richarda Goodricka, zemřelého v roce 1581, je
dynastie spřízněna s královskou rodinou Viléma I. Dobyvatele (vlády se
ujal po bitvě u Hastingsu v roce 1066, zemřel v roce 1087) a snad
dokonce s rodem krále Alfréda Velikého (vládl v letech 871 - 899, podle
jiných pramenů zemřel až v roce 901). Dne 14. srpna 1641 byla rodina
králem Karlem I. (vládl 1625 - 1642, popraven v roce 1649 za vlády
Olivera Cromwella) povýšena do šlechtického stavu a její představitelé
získali právo nosit titul baronet.
Byla to typická venkovská šlechta, jejíž představitelé byli prý tu a tam pověřováni drobnějšími diplomatickými úkoly v zahraničí. Zcela jistě je to známo o pátém baronetu Siru Johnu Goodrickovi (1708 - 1789), dědečkovi našeho astronoma (genealogie rodiny Goodricků, pokud se mi ji podařilo najít, je zde), který pobýval několik let ve Švédsku jako britský vyslanec a jeho synovi Henrym Goodrickovi (1741 - 1784), který řadu let působil v Nizozemí. Tam se také narodil budoucí astronom John Goodricke. Za jeho života byla rodina ještě na vrcholu úspěchu a vlivu, ale později došlo k velice výraznému úpadku. Šestý baronet Sir Henry Goodricke (1765 - 1802 - mladší bratr astronoma, nikoliv otec!!!) se nijak výrazně do dějin rodu nezapsal, zato sedmý baronet Sir Harry James Goodricke (1797 - 1833) způsobil doslova pohromu. Když se ujal dědictví, získal kromě titulu i roční penzi 40 000 liber, částku v té době obrovskou. Přesto ji dokázal za svůj nedlouhý život prosázet při dostizích, takže osmý (a poslední) baronet získal roční apanáž pouhých 20 liber, tedy částku naprosto směšnou. Mimochodem tento osmý baronet se ujal dědictví až v 71 letech, neboť nepocházel z přímé linie, ale byl prvním bratrancem z druhého kolena. Sir Harry James totiž zemřel v roce 1833 bez dědiců. Protože také osmý baronet zemřel bez potomka, šlechtický titul v roce 1836 zanikl. Rodina Goodricků samozřejmě existovala ve vedlejších liniích dále. Údajně posledními svého rodu byli John H. Goodricke z Parkstone v Dorsetu a John R. D. Goodricke z Natalu v jižní Africe (dnes Jihoafrická Republika). Žili ještě v šedesátých letech XX. století, ale protože oba již byli v pokročilém věku a bez dědiců, je skoro jisté, že dnes již rodina Goodricků skutečně neexistuje.
Jak už jsem zmínil výše, Henry Goodricke působil jistý čas v Nizozemí ve Woldthuzenu (v provincii Frísko). Zde se seznámil s Levinou Benjaminou Sesslerovou z Namuru, s níž se v lednu 1761 oženil. Rodina pak přesídlila do Groningen, kde se dne 17. září 1764 narodil John Goodricke, budoucí astronom. Dne 19. září byl pokřtěn v místním anglikánském kostele. Materiály o Johnu Goodrickovi jsou obecně dost skoupé, takže toho o jeho dětství lze říci jenom velmi málo. Jisté je, že v důsledku jakési choroby ztratil záhy řeč i sluch. S odstupem více než dvou století je velmi obtížné hádat, jaká nemoc asi mladičkého Johna postihla. S velmi vysokou pravděpodobností lze vyloučit dětskou mozkovou obrnu, neboť ta bývá často doprovázena snížením intelektu nebo pohybových schopností, což zcela určitě není případ Johna Goodricka. Konzultoval jsem tuto otázku s neurologem, který (s ohledem na následky) vyslovil domněnku, že mohlo jít spíše o spálu.
Pro rodinu Henryho Goodricka to nepochybně musela být krutá rána. Je třeba mít na zřeteli, že tehdejší společnost přistupovala k handicapovaným lidem s mnoha nesmyslnými předsudky (řada z nich se ostatně udržuje dosud). Tehdy se totiž ještě pevně držela představa, že člověk získává většinu svých schopností vzděláním a výchovou. Od této představy je již jenom krok k absolutizování smyslu výchovy a také přesvědčení, že ten, kdo není schopen se naučit mluvit (ať už z jakýchkoliv důvodů), je duševně zaostalý.
V roce 1772 poslala rodina malého Johna do Edinburghu, aby se zde vzdělával ve škole pro neslyšící, kterou v té době vedl Thomas Braidwood (1715 - 1806). S ohledem na to, co bylo řečeno výše o vztahu společnosti k handicapovaným lidem je zřejmé, že šlo o výjimečnou instituci, která s obrovským předstihem ohlašovala změnu společenského postoje. Goodricke měl velké štěstí, že se narodil již v době, kdy taková škola existovala. Patrně již na této škole se projevil jeho značný talent, neboť v roce 1778 vstoupil na Warringtonskou Akademii, významný severoanglický vzdělávací institut, v té době vedený reverendem Williamem Turnerem. Samozřejmě tato škola v té době handicapovaným studentům neposkytovala žádnou podporu. Zachovaný písemný záznam doslova praví: "...překonav pod vedením pana Braidwooda své znevýhodnění, dosáhl pozoruhodného pokroku a stal se zběhlým v klasických vědách i v matematice...". Netřeba nic dodávat.
Na Warringtonu na něho také patrně zapůsobil zastupující učitel Dr. William Enfield, dosti známý soudobý matematik a autor několika učebnic matematiky, který v něm vzbudil zájem o astronomii a předurčil tak jeho budoucí životní dráhu.
Datum, kdy opustil Warringtonskou Akademii není známo. Avšak jeho
pozorovací deník nadepsaný Záznamník astronomických pozorování
(Journal of Astronomical Observations) je datován 16. listopadu
1781 v Yorku, kam se jeho rodina v roce 1776 přestěhovala z Nizozemí.
Lze se proto domnívat, že opustil Warringtonskou školu někdy v průběhu
roku 1781. Předpokládá se, že v Yorku patrně žil nějakou dobu u své tety
v Ogleforth House. Patrně zde se také blíže seznámil se svým bratrancem
Edwardem Pigottem (1753-1825) z rodiny
Fairfaxů z Boothamu, dalším amatérským astronomem, který se pak stal jeho
spolupracovníkem v další astronomické práci a časem i přítelem.
Řadu objevů učinili pak
učinili společně. Svá pozorování prováděli z malé
hvězdárny umístěné v zahradním altánu za domem Pigottova domu v Yorku,
asi 400 yardů od katedrály. Dům se dnes jmenuje Treasure's House.
Edward Pigott také stručně popsal hvězdárnu, patrně postavenou podle vzoru Greenwiche (byť ovšem v menším měřítku): "...skládá se ze dvou osmiúhelníkových místností umístěných nad sebou, o průměru asi 14 stop. V horní místnosti jsou umístěny přístroje. Místnost má čtyři okna a štěrbinu ve stropě pro teodolit a dvě další pro kvadrant. Dva pilíře, které nesou teodolit a kvadrant, jsou asi 12 stop vysoké, 12 palců tlusté a 20 palců široké. Každý z nich je sestaven ze dvou kusů kamene..." Nathaniel Pigott vybavil hvězdárnu teodolitem, kvalitním kvadrantem od Jamese Birda z Londýna, astronomickými hodinami a reflektorem zvětšujícím až 260-ti násobné výsledky.
Spolupráce obou mladých mužů, v němž byl patrně Edward Pigott organizátorem a John Goodricke tvůrčím myslitelem, přinesla velice záhy prvé výsledky. 12. listopadu 1782, takřka přesně rok poté, co začal se svými pozorováními, si John do svého deníku poznamenal: "...Této noci jsem se podíval na beta Persei a s úžasem jsem zjistil, že se její jasnost změnila. Zdálo se, že má asi 4 magnitudu. Pozorně jsem ji asi hodinu sledoval -- jen stěží jsem mohl uvěřit tomu, že se její jasnost mohla změnit, neboť jsem nikdy nečetl, že by se jasnost hvězdy mohla tak rychle měnit. Domníval jsem se, že to snad způsobil nějaký přechodný optický klam, defekt mého zraku nebo atmosférická porucha, ale nakonec jsem zjistil, že změna je skutečná a že jsem se nemýlil...
Pozoroval pak Algol pravidelně až do konce období, kdy je v Yorku pozorovatelný a kolem 12. května 1783 oznámil (prostřednictvím Plumiánského profesora astronomie reverenda Anthonyho Shepherda) své výsledky Královské Astronomické Společnosti. Jeho dopis byl přednesen 15. května.
Goodricke se však do jisté míry zmýlil. Nebyl první, kdo si proměnnosti Algolu všiml. Zaregistroval ji také v Bologni astronom Geminiano Montanari v roce 1670. Goodricke byl však první (alespoň pokud je známo), kdo si uvědomil, že proměnnost Algolu je periodická.
Periodu se mu přitom podařilo určit už napoprvé s pozoruhodnou přesností. Nejprve ji stanovil na 2 dny 20 hodin 45 minut, jež se od správné hodnoty liší jenom o 4 minuty, a o rok později ji upřesnil na 2 dny 20 hodin 49 minut 9 sekund, jež se od dnešní skoro neliší.
Goodrickovo oznámení se velice rychle objevilo v tisku a vzbudilo značnou pozornost. Rada Královské Společnosti přiznala Goodrickovi jednu ze dvou zlatých Copleyho medailí za rok 1783.
Za pozornost však stojí zdánlivě nenápadná věta, kterou Goodricke napsal na konci své zprávy: "...Kdyby nebylo příliš předčasné dohadovat se, co může tyto změny způsobovat, sotva bych si dokázal představit jiné vysvětlení než ... že tuto změnu způsobuje jakési velké těleso, jež obíhá kolem Algolu a zakrývá jej... S odstupem času nám tato věta připadá skutečně jako prorocké zjevení a bývá velice často citována jako důkaz Goodrickovy geniality. Je však poněkud nespravedlivé, že stejně často, jako citují uvedenou větu, autoři opomíjejí fakt, že Goodricke podal nikoliv jedno, nýbrž dvě možná vysvětlení. Uvedená věta totiž pokračuje: ...nebo svým vlastním druhem pohybu, kterým se část tělesa, pokrytého skvrnami, obrací periodicky k pozorovateli...
Goodricke tedy uvažuje možnost, že Algol je ve skutečnosti rotující svítící koule pokrytá rozsáhlými skvrnami, jež způsobují pravidelné změny jasnosti. Víme, že správné bylo jeho první vysvětlení. V tehdejší době však vědecký svět přijímal spíše to druhé a, jak dnes víme, pro případ Algolu mylné vysvětlení.
Proč tomu tak bylo? Abychom našli odpověď, musíme si uvědomit, jaký byl tehdejší filozofický pohled na svět a samozřejmě vzít v úvahu tehdejší úroveň matematických a astronomických znalostí. Ve filozofii vládlo karteziánské učení, nebývale posíleno Newtonovou fyzikou. Svět je v principu determinován předem, lze jej v principu celý spočítat, pouze nám k takovému kroku chybí matematické znalosti a schopnosti. Vše ve vesmíru je tedy dokonale účelně zařízeno, nic není zbytečné, všechno má smysl a řád. Hvězdy jsou stejné jako naše Slunce, jsou obklopeny vlastními planetárními systémy, na nichž existuje život. V tomto modelu neměly dvojhvězdy žádné místo. Jaký by vlastně měly v dokonalém vesmírném řádu smysl? Vždyť ve složitém gravitačním poli dvojhvězd by ani nemohly existovat planetární systémy!!! Dráhy planet by byly neuzavřené a nestabilní! Existoval ještě další poměrně závažný argument: protože jsou všechny hvězdy podobné našemu Slunci, jsou samozřejmě také všechny stejně jasné. To ovšem u dvojhvězd neplatí. Většina dvojhvězd nemá stejně jasné složky. Závěr byl jasný: dvojhvězdy neexistují. To, co pozorujeme jako dvojhvězdy, jsou navzájem nezávislé, různě vzdálené (a proto nestejně jasné) hvězdy, které se vedle sebe jenom náhodně promítají. Na druhou stranu se zdálo, že vysvětlení pomocí tmavých skvrn není nelogické. Už od Galileových dob pozorovali astronomové skvrny i na Slunci -- proč by tedy nemohly být i na hvězdách? Mnozí astronomové si tehdy navíc představovali, že Slunce je ve skutečnosti chladná planeta, pouze obklopená rozžhavenými mraky. Skvrny pak mohly být trhlinami v mracích.
Víme, že na hvězdách skutečně existují rozsáhlé oblasti s nižší teplotou (a tedy chladnější), jako příklad může sloužit Betelgeuze, alfa Orionis, nedávno zobrazená pomocí skvrnkové fotometrie jako kotouček. Goodricke tedy měl vlastně pravdu i v tomto případě, avšak Algol, jak se později ukázalo, je skutečnou (reálnou) dvojhvězdou a je potvrzením jeho první hypotézy.
Jedním z hlavních Goodrickových odpůrců byl astronom William Herschel. Herschel se zajímal o optické (zdánlivé) dvojhvězdy už řadu let. Snažil se totiž, mezi jinými úkoly, vyřešit jeden ze základních problémů tehdejší astronomie, vzdálenost hvězd. S metodou, kterou Herschel používal, přišel už Galileo Galilei. Vyjdeme-li z předpokladu, že méně jasná hvězda je vzdálenější, pak má tato hvězda také výrazně menší paralaxu a lze ji v prvním přiblížení zanedbat. Naopak jasnější a tedy bližší hvězda má paralaxu výraznější. Měřením úhlové vzdálenosti a pozičního úhlu obou hvězd dvojného systému po půl roce pak lze určit paralaxu. Přesnost měření touto metodou je zvýšena tím, že obě složky dvojhvězdy jsou vidět v zorném poli dalekohledu najednou a úhly lze tedy měřit pouze vláknovým křížem aniž by bylo potřeba pohnout dalekohledem. Taková metoda je v principu velice přesná, jak však dnes víme, vychází z mylných předpokladů. K jejich odhalení přispěl právě John Goodricke.
Na žádost Sira Josepha Bankse psal W. Herschel recenzi na Goodrickův článek. Oponuje Goodrickovu vysvětlení a zdůrazňuje (nikoli nelogicky), že mnohokrát Algol sledoval svým nejlepším teleskopem (sedmistopým) a za skvělých pozorovacích podmínek a vždy jej spatřil pouze jako jednoduchou osamělou hvězdu. W. Herschel nemohl tušit, že ani mnohem lepší dalekohledy než byl jeho přístroj nemohou rozlišit jednotlivé složky mnoha fyzických dvojhvězd.
William Herschel pracoval velice důkladně a systematicky. V průběhu let vytvořil katalog dvojhvězd, u nichž změřil úhlovou vzdálenost, poziční úhel a dokonce i barvy. Na základě jeho výsledků reverend John Michell (1764 - 1793) z Yorkshire ve dvou pracích statisticky dokázal, že dvojhvězd je příliš mnoho, než aby mohlo jít o náhodné promítání nezávislých hvězd. Herschel na Michellovu práci nereagoval, avšak sám byl po létech přinucen přiznat (v roce 1803), že domnělé dvojné systémy, které pozoroval, jsou skutečnými fyzickými dvojhvězdami. Polohy hvězd se totiž v řadě případů změnily způsobem, který bylo možné vysvětlit jenom oběhem kolem společného těžiště.
Přesto důkaz o tom, že Algol je skutečně zákrytovou proměnnou (jak hvězdy tohoto typu dnes nazýváme), podal až německý astronom Hermann Karl Vogel až v roce 1889. Zjistil, že Algol je tak zvanou spektroskopickou zákrytovou proměnnou. Její křivka jasnosti souhlasí s proměnností spektra.
Vraťme se však k Johnu Goodrickovi a k jeho příteli a spolupracovníkovi a příteli Edwardu Pigottovi. Dne 10. září 1784 se s objevy doslova roztrhl pytel. Té noci Pigott objevil proměnnost eta Aquilae, prostým zrakem dobře pozorovatelné cefeidy, jejíž perioda je 7.176 dne. O pouhou hodinu později objevil Goodricke proměnnou beta Lyrae. Ještě ten samý týden Goodricke objevil proměnnost delta Cephei.
V dubnu 1786 zvolila Královská Společnost Johna Goodricka svým členem. Ne nadlouho. 20. dubna 1786 John Goodricke zemřel. Přesná příčina smrti není známa. Víme však, že se při nočním pozorování těžce nachladil a v důsledku tohoto prochladnutí zemřel. Je tedy pravděpodobné, že bezprostřední příčinou smrti byl zápal plic. Pohřben byl v Hunsingore, blízko rodinného sídla v Ribston Hall.
Edward Pigott pokračoval v pozorováních proměnných hvězd i po Goodrickově smrti a objevil proměnnost R Scuti a R Coronae Borealis. Jeho ostatní práce s proměnnými hvězdami nesouvisí.
Tak docela bez odezvy však přece jenom Goodrickova idea nezapadla. Tím, kdo se na ni rozhodl reagovat, však nebyl žádný z významných astronomů či filozofů, nýbrž skoro neznámý astronom a matematik -- amatér, farář z Knaptonu a North Walshamu William Sewell.
O jeho životě je toho známo jenom velice málo. Narodil se v roce 1751 v Mulbartonu a vzdělání získal na škole v North Walshamu v Norfolku. V roce 1772 se stal podučitelem na místní škole. Později působil na místní soukromé škole. V roce 1781 získal stipendium (to mu bylo již plných 30 let!!) a vstoupil na King Edward IV. College a v roce 1783 na Christ`s College (obojí v Cambridgi). Titul B. A. (Bachelor of Arts, bakalář svobodných umění, titul přibližně ekvivalentní našemu PhDr) získal v roce 1796. Ve stejném roce byl jmenován děkanem na farnosti v Knaptonu a North Walshamu.
V roce 1791 napsal dopis reverendu Samuelu Vincemu, profesoru astronomie v Cambridgi, k němuž připojil úvahu založenou na Goodrickovu návrhu. Vycházeje z Newtonovy teorie, podává s použitím Keplerových zákonů, jejichž platnost předpokládá v souladu s Newtonovou fyzikou i mimo sluneční soustavu, srovnání parametrů neznámého tělesa, "planety", obíhající kolem Algolu s parametry (elementy) Země. Vychází přitom z předpokladu, že průměrná hustota Algolu je stejná jako průměrná hustota Slunce a průměrná hustota neznámé temné planety je stejná jako průměrná hustota Země. Jak dnes víme, zejména ve druhém předpokladu se výrazně zmýlil, ale sám fakt (a zejména metodika postupu) je velice cenná, podnětná a historicky cenná.
Na základě naznačených řádových odhadů dochází k závěru, že s vysokou pravděpodobností temná složka Algolu není planeta podobná Zemi a překvapivě výrazně se tak blíží moderním výsledkům výzkumu zákrytových dvojhvězd.
Z neznámých důvodů jeho práce nebyla publikována a prakticky zapadla. Lépe dopadla jiná Sewellova práce, týkající se matematického aparátu Newtonovy fyziky ("Newton`s Binomial Theorum legally demostrated by Algebra"), zaslaná Prezidentovi Královské Společnosti Siru Josephu Banksovi a publikovaná r. 1796 ve Philosophical Transactions of Royal Society.
Na řadu otázek týkajících se Goodrickova života a díla známe již odpověď, jiné otázky se však neodbytně vynořují a vynucují si pozornost. Není jich přitom nijak málo a nejsou nezajímavé.
Goodrickův otec Henry strávil v Holandsku celkem asi 15 let. To je poměrně velmi dlouhá doba, vezme-li v úvahu fakt, že tam plnil jisté drobné diplomatické úkoly. Sotva si lze představit drobný diplomatický úkol, jehož plnění by zabralo 15 let. Co tedy bylo příčinou tak dlouhého pobytu? Odpověď lze snad najít v osobě Sira Johna Goodricka, Henryho otce a dědečka astronoma Johna Goodricka. Zdá se, že to byl přísný panovačný muž, který rodinnému domu vládl pevně a nekompromisně. Snad tedy ani Henry Goodricke, s ohledem na poněkud distingované a nepříliš přátelské rodinné prostředí, z Nizozemí příliš nepospíchal. K tomu je třeba přičíst další velice významnou skutečnost. Jak lze usuzovat z jména Henryho manželky (Levina Benjamina Sesslerová - viz. výše), byla patrně židovského původu, byť zcela jistě pokřtěná (neboť jejich svatební obřad se odehrál v křesťanském kostele). Předsudky mohly způsobil rozkol v rodině. Je možné, že přítomnost paní Goodrickové v rodinném sídle byla dlouhou dobu "nevítaná".
Otázky panují i kolem samotného astronoma Johna Goodricka. Rodinné dokumenty jsou, mají-li se o něm zmínit, vždy podivuhodně stručné a skoupé. Dokonce i záznam o jeho skonu výslovně neuvádí příčinu smrti, pouze vágně konstatuje "...v důsledku nachlazení..." Proč? Jistou roli snad mohl hrát jeho židovský původ. Sotva lze ale vše svést jenom na něj. Vždyť Johnův mladší bratr Henry zdědil šlechtický titul i nemalý rodinný majetek aniž by došlo k pokusu jej dědických práv zbavit nebo k něčemu obdobnému. Jako pravděpodobnější lze proto připustit domněnku, že výraznou roli sehrál i Johnův zdravotní handicap (o názorech na zdravotní postižení již byla zmínka) a patrně také jeho neobvyklá záliba. Představitelé rodiny Goodricků mívali tradičně zájem především o dostihy či lov, tehdy obvyklé záliby venkovské šlechty. Sklony k vyšším intelektuálním zálibám neměly žádný precedens, snad s výjimkou astronomova otce Henryho, který v Nizozemsku publikoval latinskou práci z oblasti práva. Možná se proto mohly zdát Johnovy sklony poněkud podezřelé. Tělesně handicapovaný mladík židovského původu s výstředními intelektuálskými sklony: to již mohlo být příčinou, proč se rodina, snad poněkud distingovaná, chovala chladně.
 |
| Portrét John Goodricka v Gilling Castle (Klikni pro plné rozlišení) |
Pokud se týká portrétu samotného, historik umění Sir Algernon Graves jej připsal portrétistovi Jamesi Scoulerovi, který dvakrát vystavoval své obrazy v Královské Akademii, a to v letech 1769 a 1787. Portrét vznikl v letech 1785 - 1786 a stal se součástí sbírky postreformačních portrétů rodiny Goodricků v Ribstonu, kde rodina Goodricků sídlila od r. 1542. V roce 1836 bylo rodové sídlo prodáno (patrně v souvislosti s finančním úpadkem rodiny) a obraz se spolu s několika ostatními obrazy dostal do vlastnictví Mrs. Fairfaxové v Gilling Castle (o příbuzenských vztazích Goodricků a Fairfaxů již byla zmínka výše). Po smrti Mrs. Barnesové (dcery Mrs. Fairfaxové) se v roce 1898 stal obraz majetkem C. A. Goodricka, který jej roku 1912 daroval Královské Společnosti. Ta jej později umístila do Gilling Castle, který získala.
Pozadí portrétu je skutečně výrazně stylizované. Je
ale třeba si uvědomit, že v portrétním umění je používání
stylizovaného pozadí běžné a vyskytuje se jak na portrétech
panovníků, tak i na portrétech politiků, obchodníků, měšťanů či vědců
už od dob renesance -- stačí si vzpomenout na Leonardův portrét
Mony Lisy.
Asi nejpozoruhodnější a nejvíce otázek vzbuzující je však Goodrickův
hrob na hřbitově v Hunsingore.
A Series of Observations On, and A Discovery of, the Period of the Variation of the Light of the Bright Star in the Head of Medusa, Called Algol, 73, 1783, str. 474. On the Periods of Changes of Light in the Star Algol, 74, 1784, str. 287 Observations of a New Variable Star, 75, 1785, p. 153 A Series of Observations on, and a Discovery of, the Period of the Variation of the Light of the Star Marked "delta" by Bayer, Near the Head of Cepheus, 76, 1786, str. 48
Account of a Nebula in Coma Berenices, 71, 1781, str. 82 On the Discovery of a Comet in 1783, 74, 1784, str. 20 Observation on Comet in 1783, tamtéž, str. 460 Observation of a New Variable Stars,75, 1785, p. 127 On Those Stars Which the Astronomer of the Last Century Suspected to be Changeable, 76, 1786, str. 189 On the Transit of Mercury Over the Sun, Made at Louvain, in the Netherlands, tamtéž, str. 389 The Lattitude and the Longitude of York, Determined From Astronomical Observations, With the Method of Determining the Longitudes of Places by Observation of the Moon's Transit Over the meridian, tamtéž, str. 409 On Account of Some Luminous Arches, 80, 1790, str. 47 Determination of the Longitudes and Lattitudes of Some Remarkable Places Near the Severn, tamtéž, str. 385 On the Periodical Changes of Brightness of Two Fixed Stars, 87, 1797, str. 133 On the Changes in the Variable Star in Sobieski's Shield, From Five Years Observations, With Conjectures Respecting Unenlightened Heavenly Bodies, 95, 1805, str. 131
Clegg, F. E.: The School Science Rev., 147, 1961 Denk, Z., Hlad O.: Hvězdy s arabskými názvy, HaP M. R. Štefánika, Praha, 1996 Dictionary of Scientific Biography, Charles Scribner's Sons, New York; ed. Ch. C. Gillispie. Eggen, O. J.: The Observatory, 77, 1957, p. 191 Gilman, C.: Sky and Telescope, 56, 1978, p. 400 Goodricke, C. A.: MNRAS, 73, 1912, p. 3 }Goodricke, J.: Phil. Trans. of Royal Society, 73, 1783, p. 474. Goodricke, J.: Phil. Trans. of Royal Society, 74, 1784, p. 287 Kolčinskij I. G., Korsuň A. A., Rodriges M. E.: Astronomy, Naukova Dymka, Kyjev, 1986, rusky Kopal, Z.: Of Stars and Men, Bristol and Boston, Adam Hilger, 1986 Kopal, Z.: Close Binary Systems, John Wiley, London, 1959
