K problematice Canburgu - pár poznámek

Toto jsou zápisky z přednášky Petra Juřiny tak, jak jsem je přepsal ze svého diktafonu.
Letecký snímek Hradska u Mšena. Viz. M. Šolle: Hradsko na Kokořínsku, Canburg franckých análů, Academia, Praha, 1998, str. 22 Schematický půdorys plošiny Hradska Vyznačen průběh dvojitého opevnění.

1.     Mělník

Mělník - zajímavý tím, že se zde (v okolí) udržela sídelní kontinuita od dob původního hradiště, které snad neslo jméno Pšov. Původní Pšov ležel jinde, pak byl přenesen do dnešního Mělníka a brzy došlo ke změně jména od "nového" Pšova na Mělník - o tom si ještě povíme dále.

Hradiště mělnické bylo ostrožné, akropole se nacházela na vysoké ostrožně ve strategické pozici na soutoku Vltavy a Labe (ve skutečnosti se vlévá Labe do Vltavy a pouze z historických důvodů se uvádí opačné pořadí).

Z původního Pšova bylo do Mělníka přeneseno hradiště v 9. nebo na poč. 10. století, tj. v době, kdy zde měla bydlet i kněžna Ludmila, manželka prvního historicky známého knížete Bořivoje.

Sídlištní areál zůstává v podstatě stejný někdy od roku 900, tj. po průchodu vstupní branou se dostáváme do vlastního areálu hradiště. To je výjimečná situace, kdy raně středověká lokalita přerostla ve středověké město. Města se ve velké části (zejména ve 13. stol.) zakládala "na zeleném drnu" podle přesných pravidel a podle zásad, které byly přebírány ze západní Evropy, kde města (evropského typu) vznikala již o 2. století dříve. Dalšími výjimkami jsou Pražský hrad a Vyšehrad.

Na ostrožně: vlastní jádro hradiště.

Nevýhoda trvalého osídlení: starší fáze osídlení jsou smazána novějšími vrstvami. Proto je málo příležitostí k výzkumu (zejména stavební práce, demolice).

V místě dnešní baziliky (trojlodní kapitulní bazilika, pův. z 11. stol., ve své době jedna z největších a nejstarších románských bazilik této velikosti -  vedle Pražského hradu zde byla postavena jedna z největších a nejstarších trojlodních románských bazilik). Funkce kapitulního kostela od 12. stol.

Vlastní akropole měla "čočkovitý tvar" a zaujímala celý vršek ostrožny. Dodnes ji vymezují stavby za kostelem. Za nimi terén spadá strmě dolů. Vymezují tedy chrámové návrší. Dispozice je podobná jako v Olomouci.

Vedle kapitulního kostela stojí dnešní zámek, předtím gotický a raně gotický hrad, ještě předtím zde stál románský palác. To je další výjimka, že hned vedle románské baziliky byl postaven zděný románský palác - už v 11. nebo 12. stol. U nás jsou známé tři lokality, kde stával románský palác falcového typu: Pražský hrad, Vyšehrad a Mělník.

Původní románský palác měl sdružená okna, ve zbytcích se zdivo zachovalo ve zdech až dodnes.

Akropole byla obehnána kamennou hradbou jako Pražský hrad. To je další rarita. Nikoliv tedy valem. V této době to měly pouze Pražský hrad, Vyšehrad, Mělník a Stará Boleslav.

Díky novým výzkumům (zejm. na Malé Straně, kde se podařilo podchytit dřevo a provést dendrochronologické datování a na něj navázat datování středočeské keramiky) se koriguje archeologické datování. Ukazuje se, že údaje o stáří nálezů byly podhodnocené (tj. události jsou starší než se dosud myslelo). Tím by se dalo vysvětlit, že písemně jsou hradiště doložena od 7. století (Sámo), ale archeologicky byla podchycena o 100-150 let později. To by se dalo novým datováním omezit nebo odstranit.

Od 10. stol. byl Mělník věnným sídlem českých kněžen. Sídlila tu kněžna Emma, manželka Boleslava II., která tu dokonce razila vlastní minci - těsne před rokem 1000.

V 11. století Mělník nezanikl, jako to bylo v řadě jiných případů, ale byl přestavěn do kamene. Akropole pak byla opevněna a byl postaven již zmíněný kapitulní kostel, který v té době tvořil součást hradu.

1274 Přemysl Otakar II. zakládá město Mělník (resp. spíše legalizuje, protože osídlení existuje už dávno), dává stavět nové hradby, uděluje privilegia. V té době byl mezi hradem a kostelem vybudován příkop a kostel byl oddělen od hradu. Kostel pak byl přístupný jak z panovnického hradu, tak z města.

Věž chrámu: přestavěna ve stylu vrcholné gotiky, vrcholek barokní.

Ve stejné době (konec 13. stol.) se přestavuje i hrad do vrcholné gotiky, i tuto přestavbu však setřely pozdější úpravy a přestavby. Ty probíhaly prakticky od 15. stol. V té době byl přestavěn i kostel. V té době už patrně neexistoval příkop mezi kostelem a hradem. Oddělení hradu od města zmizelo od doby, co hrad patřil Lobkowiczům, resp. od přestavby hradu na zámek.

Přesnou podobu hradu nelze zjistit, protože sklepy byly postiženy výstavbou zámeckých vinných sklepů.

Vinice pod hradem byly v posledních letech z větší části založeny znovu, protože byly zdevastovány.

2.     Mělník - o kněžně Ludmile

Není známo, zda někdy sídlila opravdu na Mělníku (resp. Pšovu), protože v nejstarších pramenech se uvádí, že byla dcerou knížete Slavibora, knížete pšovského. Není jasno, zda Mělník je opravdu původním Pšovem, protože jediný jiný pramen uvádí, že Ludmila byla dcerou knížete pšovanského, 'která se nyní nazývá mělnicko'. Archeologicky se spíš ukazuje, že tu mohlo dojít k přesunu sídel. Mělník je doložen v 10. stol., není známo, jaká forma osídlení (a zda vůbec nějaká) byla na konci 9. stol.

Platí, že starší hradiště (do 9. stol.) jsou spíše na okraji osídleného území, tj. nesloužila patrně jako správní střediska, ale jako zemské pevnosti, kam se lid mohl stáhnout v případě ohrožení. Teprve v 9. stol. začínají růst hradiště menších rozměrů, důkladněji opevněná, snad jako centra místní správní nobility - dochází k rozvoji místní aristokracie. Lze tedy předpokládat více knížat. (NIKOLI VÍCE KMENŮ).

Lze tedy v české kotlině předpokládat skupinu více knížat, která začala usilovat o moc, a proto se vymanila z "dozoru" zemského sněmu, který si volil knížete jednoho (ale byl to kníže VOLENÝ). Snad už té době byl z dynastie Přemyslovců, ale ještě volený, nikoli tedy "bohem vyvolený". Také tomu sněmu se kníže zodpovídal, zemský sněm ho mohl dosadit nebo sesadit, kdežto knížata už ne. Víc a více si knížata upevňovala svoje postavení.

Až potom kníže Bořivoj dosedl na knížecí stolec a změnil poměry.

Tento Bořivoj si vzal za manželku Ludmilu, která mohla, ale nemusela pocházet z tohoto Mělníka-Pšova, ale spíše ze "starého" Pšova.

Poznámka: Mělník je exponovaná poloha, která se nehodí moc jako útočiště, proto také nepatří do skupiny starých hradišť, jako je pražská Šárka, Rubín u Podbořan nebo Hradsko. Je možné, že do dnešního Mělníka bylo centrum správy kraje přeloženo až v době nárůstu moci místní aristokracie nebo dokonce až v době, kdy se Ludmila vdala za Bořivoje.

3.     Hradsko u Mšena

Patrně jedno z nejstarších lokalizovatelných míst našich dějin.

Hradsko se jmenuje současná vesnice. Název odvozen od toho, že "hradsko", "hradiště" se nazývá destrukce bývalého tzv. hradu.

Raně středověký název pro opevněná sídliště byl "hrad", ale neplést s pozdějším vrcholně a pozdně středověkým termínem "hrad", jak ho známe dnes. Jedná se totiž de facto o přenesené jméno. Původní středověký termín pro opevněné polohy je "hrad", pojem "hradiště" je novodobý a pochází z 19. stol., aby je historikové terminologicky odlišili od kamenných staveb vrcholně středověkých.

3.1.     K tažení Karla Velikého do Čech r. 805

Tažení Karla Velikého do Čech r. 805 je jenom špičkou ledovce, vyvrcholením událostí, které ve střední Evropě probíhaly na přelomu 8. a 9. století.

Důležitým zlomovým datem je už rok 774, kdy Karel Veliký při tažení do Itálie sesadil posledního langobardského panovníka (tento kmen kdysi přišel do Itálie se středního Podunají, dodnes se ty italské krajiny jmenují Lombardie). Tito Langobardi přerušili kontakty mezi střední Itálií, tj. zejména Římem, a krajinami na sever od Alp. Tažením Karla Velikého tak došlo k znovunavázání kontaktů mezi Římem a Karlem Velikým. Tím se v podstatě pokusil obnovit dávno zaniklou Západořímskou říši, místo které existovalo množství států a státečků, které neustále měnily své hranice, byly do značné míry amorfní.

Právě Franská říše, ze které Karel pocházel, byla ostrůvkem stability v západní Evropě. Důvodem toho bylo (paradoxně) to, že Frankové přijali křesťanství poměrně pozdě, až za Chlodvíka před r. 500. Tím přijali křesťanství bez ideologických úchylek (vlastně už "vyčištěné" od těchto úchylek), které církevní koncily označily za heretické a kacířské směry a ty kmeny, které přijaly křesťanství příliš brzy, ještě nekodifikované a nevyčištěné těmito koncily, se dostaly do pozice heretiků a jako s takovými s nimi bylo zacházeno. Říše Franků si postupně nárokovala úlohu jakéhosi "papežova četníka" a franský král měl za úkol zajistit "pravověrnost" víry v západní Evropě. Z toho pak plynulo jakési jeho "výsadní" postavení vůči ostatním panovníkům.

Po r. 774 se Karel snaží konsolidovat svoji říši, která v té době už sahá od dnešního středního Německa po Atlantik a od Pyrenejí po stř. Itálii.

Karlovi zbýval ještě poslední rival v oblasti stř. Evropy, a to byl avarský kaganát. Avaři byli kočovný turkotatarský národ ze střední Asie, který sem přišel po ústupu Langobardů, kteří sem Avary sami pozvali (roku 567) a pak sami před nimi museli ustoupit a ustoupili právě do severní Itálie (už r. 568).

Avaři se usídlili tam, kde se vždy usídlili kočovníci z východu a kde to kočovníkům nejvíce vyhovovalo, a to je v Karpatské kotlině, zejm. mezi Dunajem a Tisou, který se nejvíc podobá středoasijským stepím (Skythové, Sarmati, Hunové, Avaři).

S Avary se dali do pohybu i slovanské kmeny, došlo k vlně stěhování Slovanů, kteří (hlavně poté, co jim Langobardu "uvolnili" prostor), osídlovali krajiny po periferii avarské říše.

Avarský kaganát měl za Karla Velikého svůj zenit za sebou, už si zažil po r. 623 konflikty se Slovany (Sámo). Ten zjednal Slovanům na sever od Dunaje samostatnost, nezávislost na avarském kaganátu, založil nakrátko říši a v r. 631 se postavil proti franskému králi Dagobertovi a porazil ho u hradu Wogastisburgu (snad někde v záp. Čechách, možná vrch Rubín u Podbořan v okrese Louny).

Moc Avarů sice už pohasínala, ale jestli chtěl Karel připojit střední Evropu ke své říši, tak si přesto musel s avarským kaganátem poradit. Začalo to anexí Bavorska. V roce 781 sesadil svého synovce Basila III. z bavorského trůnu. Nemohl to však udělat přímou vojenskou agresí. Proto postupoval jinak. Nejprve si zavázal bavorskou šlechtu a Basila obvinil z řady zločinů, od hereze, porušení církevních norem po zradu vlastního vojska. Nechal ho obžalovat a v soudním procesu nakonec i odsoudit. Všechny zločiny, ze kterých svého synovce obvinil, byly hrdelní, nakonec byl "jenom poslán" na doživotní pobyt do kláštera, ale předtím mu "preventivně" byly přeseknuty šlachy na nohou, aby neutekl. Karel tedy jednal vzhledem k dobovým zvykům poměrně velmi mírně (stačí si srovnat jeho postup v Sasku, kde při násilné katolizaci v sedmdesátých a osmdesátých letech nechal provést popravu 7000 Sasů). Hromadný křest Sasů se konal tak, že byli nahnáni do řeky a nad nimi kněz udělal kříž. Žádná ideová příprava, žádná výuka se nekonala. (Anexe Saska byla zhruba ve stejné době jako připojení Langobardie.)

Anexí Bavorska (které bylo do té doby jenom volnou součástí Franské říše, bylo fakticky samostatné) se Karel stal přímým sousedem avarského kaganátu. Hranice vedla v dnešním Rakousku po řece Enži. Avaři podporovali Basila III. Příliš pozdě vyslali pomoc svému chráněnci, ale vojenská pomoc byla neúčinná a stala se záminkou pro tažení proti Avarům. V devadesátých letech byla zahájena kampaň, že se jedná o záchranu západního křesťanstva, připravil to Karlův dvorní kronikář Reinhard. Když se vojska shromáždila poblíže Řezna, byla tři dny před zahájením tažení sloužena mše a byl vydán zákaz požívání vína; z tohoto zákazu se mohli vojáci vykoupit.

Kolem 20. srpna roku 791 byla zahájena operace, které se zúčastnilo asi 50 000 vojáků. Tažení probíhalo po Dunaji a po staré římské silnici, která vedla provincií Noricum směrem na Panonii, tj. směrem na Vídeňský les, Vídeň a do Karpatské kotliny (Panonie).

Došlo jenom k menším potyčkám s Avary, válka dopadla jednoznačně, Karel už koncem roku 791 v podunají až po ohbí Dunaje a po dnešní Budapešť obnovil někdejší římskou provincii Panonii a jmenuje tam svoje prefekty. Vytvořil vlastně nárazníkový stát, podobně vytvořil Východní Marku (deformací tohoto termínu později vznikl název Österreich, tj. z Východní Marky vznikla Východní Říše).

Tím se uvolnil politický prostor podunajským Slovanům a tito současně přišli poprvé přímo do styku s východofranskou kulturou, karolinskou renesancí. Existují zmínky, že se Češi stejně jako Moravané zúčastnili Karlovy expanze: jednak umožnili saskému vojsku, které táhlo do podunají, projít svým územím, a zároveň poskytli i svoje bojovníky; pochopitelně nikoliv zadarmo, protože tu byla vyhlídka na bohatou kořist. Když byl dobyt kaganův hlavní stan (kočovní Avaři neměli nějaké pevné město, byl to patrně opevněný hrynk, tj. tábor, který ležel někde mezi Dunajem a Tisou). Získali tedy poměrně velké bohatství jako podíl na kořisti. Tato událost byla historiky dlouho opomíjena, byl kladen důraz až na tažení Karla Velikého do Čech v roce 805 a zde byly velké diskuse, zda se Češi ubránili nebo ne, zda to bylo jejich vítězství nebo prohra.

Dnes historikové hodnotí ty události odlišně (např. od Štorchovy knihy "Zastavený příval"). Nebyla to žádná německá expanze, protože nebylo žádné Německo. Úředním jazykem byla latina, kterou Karel vzkřísil, oprášil. Obnovil ji velmi kvalifikovaně s pomocí svých nejlepších učenců, jako byli např. Alcuin z Yorku, biskup Theodulf nebo další učenci z Itálie, kteří se podíleli na tzv. karolinské reformě. Karolinská renesance byla nutností, Karel znovu sjednotil obrovské území, které bylo kdysi součástí Římské říše, ale ta už čtyři století neexistovala a lidé si přestali rozumět. Hovorová latina se v jednotlivých oblastech bývalé Západořímské říše vzájemně natolik vzdálila, že vytvořila zárodky italštiny, francouzštiny, španělštiny a portugalštiny. Měla-li tedy v jeho obnovené říši fungovat správa, museli si lidé rozumět, potřeboval tedy úplnou jazykovou i kulturní reformu, tj. všechno se "svezlo" s tím - reforma práva, justice, obnova některých měst, obnova centrálně řízené armády atd.

To se Karlovi opravdu povedlo, do roku 800 vytvořil státní útvar. Ten sice existoval jenom přechodně, ale vytvořil základ pro jednotnou Evropu, jak to pak fungovalo po celý středověk. Jednotná říše se politicky později rozdělila, ale kulturně zůstala Evropa v podstatě jednotná.

Tolik k politické situaci ke konci 8. století.

Pád avarského kaganátu tedy vedl k seznámení slovanské nobility s kulturou Karlovy říše. To byl důležitý kulturní šok. Tím, že Slované dali Karlovi k dispozici svůj kontingent, se tato část Slovanů definitivně "odstřihla" od "Východu" a přiklonila se k "Západní" kultuře postavené na tradici antiky tím, že byly přerušeny kontakty s východem, zprostředkované především právě těmi Avary. Tím se tedy změnila situace a mění se i archeologicky.

Věnujme se tedy znovu archeologickým památkám.

Hradsko je jakýsi přechodný typ hradiště. Ve starších dobách, od Sáma až asi do r. 800 bývalo zvykem budovat hradiště spíše na okrajích sídelních komor, hradiště poměrně velká, která nebyla určena v první řadě ke správě území a jako sídlo vládce, ale spíše jako útočiště. V době, o které mluvíme, se to mění, vzniká vrstva aristokracie, roste její bohatství, do popředí začínají vystupovat knížata a v Čechách začínají vznikat jednotlivá hradská centra a jednotlivá knížecí sídla. Tím zároveň si ta jednotlivá knížata uzurpují i tu část moci, kterou dříve měl jenom ten centrální volený kníže a zemský sněm. Nastartoval se tedy společenský vývoj, nastartoval se boj o moc, z něhož v sedmdesátých a osmdesátých letech 9. stol. vyšel středočeský přemyslovský kníže Bořivoj, který nakonec alespoň ve středočeské doméně převálcoval své konkurenty a jeho vnukové Václav a Boleslav tento proces završili vybudováním hradské správy a sjednotili český stát s definitivně jedním panovníkem.

Už po roce 800 došlo k třenicím mezi spojenci, Čechům se nelíbilo stát se příliš pevnou součástí karlovského státního útvaru, Karel zase nechtěl a nemohl nechat v této oblasti úplně nezávislé území prakticky uvnitř svých hranic, protože hranice se tehdy opět ustálily na starých římských hranicích, tj. na jedné straně na Dunaji a na druhé straně na Labi, kdysi vytýčené císařem Augustem. Tj. na jedné straně došlo k podmanění Saska, k vytvoření hranic na Dunaji - a Čechy do tohoto území vskutku vpadaly jako klín.

Vznikly zde tedy třecí plochy, došlo k několika drobným konfliktům a potyčkám a už někdy k roku 803 máme písemné zprávy o tom, že Karel lovil v pohraničních horách na Šumavě a ve Smrčinách a současně studoval zemské stezky do Čech (kronikáři trochu podceňovali význam tažení do Čech). Z uvedeného lze vyvodit, že snad Karel sám se podílel na přípravách tažení a nakonec pověřil vedením výpravy svého nejstaršího syna a nástupce Karla mladšího, který byl vrchním velitelem této výpravy. K ní už máme písemné zprávy kronikářů, že v roce 805 vstoupilo vojsko do Čech třemi směry: za prvé tradiční zlatou stezkou jižními Čechami směrem na Plzeň (patrně přes Strakonice do plzeňské kotliny) a odtud povodím Berounky (přes Hořovicko) nebo případně vrchem přes Rakovnicko a Slánsko do centra země; tuto část výpravy vedl bavorský správce a v tomto proudu se zúčastnili i Langobardi, protože Bavorsko mělo úzké vazby i na Itálii (později vysvětlíme proč); za druhé ze severu táhli Sasové, kteří museli projít povodím Labe a povodím Bíliny, obejít z jedné nebo druhé strany České Středohoří a vstoupit do povodí Ohře. Hlavní síla šla po tzv. Královské cestě (kudy už byla kdysi v roce 6 n.l. naplánovaná expedice proti králi Marobudovi; ta se neuskutečnila, protože se Římané museli stáhnout kvůli povstání, ale byla to tradiční cesta, po níž od západu vždy táhly intervenční armády) povodím Ohře kolem Chebu na Karlovarsko, průsmykem mezi Doupovskými a Krušnými horami na Podbořansko a do centra sídelní oblasti. Není náhodou, že právě na této cestě známe jedno z nejstarších hradišť na Rubínu u Podbořan (ztotožněné snad s Wogastisburgem, kde došlo k bitvě mezi vojskem Sámovy říše a králem Dagobertem I.). Tuto hlavní údernou sílu vedl sám Karel mladší.

Vojsko prošlo až do Poohří a někde na dolním toku řeky, před soutokem Labe, se armády měly setkat. Mělo se celkově jednat o 30 - 40 tisíc lidí - je to největší armáda, která na území Čech vstoupila od dob Římské říše. (V té době se odhaduje celkový počet obyvatel české kotliny 800 tisíc až milion lidí - tento počet se odhaduje až do 10. stol., ovšem s chybou asi 30%, spíše však k menšímu číslu, tj. pod milion)

Armádu, kterou mohl český kmen reprezentovaný knížetem postavit proti Karlově armádě, lze rozdělit na dvě skupiny: jednak to byly stálé družiny knížete a jednotlivým knížat, ale ty u jednotlivých knížat nemohly čítat více než několik desítek vojáků (teprve Boleslav I. si mohl díky expanzi dovolit živit asi dvoutisícovou regulérní armádu) - tak do 100 mužů stálé družiny. Za druhé to byla zemská hotovost poskytovaná usedlostmi. Celkově to však nemohlo být více než 10, maximálně 15 tisíc mužů. Karlova přesila byla tedy víceméně dvojnásobná. Z toho je také vidět, že Karel výpravu nepodceňoval, na rozdíl od soudobých kronikářů, kteří ji líčí jako druhořadou.

Průběh výpravy, tj. fakt, že se tři proudy spojily do jednoho v centru země, svádí k domněnce, že vojevůdci očekávali podobný vývoj jako v Karpatské kotlině, tj. jednu velkou rozhodující bitvu. Češi zřejmě stáhli obyvatelstvo do svých hradišť, tím omezili své ztráty, ale současně dali v plen úrodu a zásoby. Tím se Češi rozhodujícímu střetu vyhýbali. Karel měl dotáhnout od středního Labe (od soutoku Labe s Ohří, kde se jednotlivé proudy spojily do jednoho) proti opevněnému hradisku Canburg, které však nebylo dobyto. V jedné z bitev nebo šarvátek však měl padnout kníže Čechů, který je označován jako Lecho, což se někdy vykládá jako vlastní jméno Lech a už více než sto let probíhá debata, zda je to opravdu vlastní jméno nebo vojenská hodnost ve smyslu vojvody. To by znamenalo, že by padl jeden z předáků. Jednou z možností výkladu je to, že se Frankové snažili pro jednoduchost personifikovat, stahovat kmen vždy k jednomu vůdci (uzavírat mír je jednodušší s jednou osobou než se zemským sněmem).

Obléhání Canburgu bylo marné, tak se pokusili vyplenit zemi. Karlova armáda se na podzim roku 805 stáhla z Čech. Ovšem přinejmenším následujícího roku se výprava opakovala. Karel již neměl čas, protože pacifikoval na severu vzbouřené Sasy, proto se vrchním velitelem stal jeho mladší bratr (Karel Veliký se totiž v roce 806 rozhodl rozdělit svou říši mezi své syny na tři nástupnické státy; tím byl dán základ pozdější Francie, Německa a Itálie. Je sice pravda, že dva synové Karla Velikého vůbec nepřežili a dědic byl opět jenom jeden, Ludvík Pobožný, jako vládce původně jenom západní části říše, avšak Karlovi vnukové si na to opět vzpomněli a říši rozkouskovali) Pipin. Ten dostal titul Langobardského krále a současně dostal i Bavorsko, tím bylo spojeno Bavorsko s Itálií, poprvé od pádu Římské říše. Nové tažení proti Čechům vede Pipin, ve vojsku jsou tedy hlavně Langobardé a Bavoři. Přes Šumavu vstoupili na území Čech - a tady je pro historiky a archeology zajímavý pramen "Chronicon Gothanum" (Kronika Gótů), tj. kronika severoitalských Langobardů, kteří měli středoevropské kořeny. Tento pramen byl dlouho opomíjený, vysvětluje však jeden rozpor: v jedné tradici uložil Čechům poplatnost Karel Veliký, ale ve druhé, kterou traduje Kosmas, Karlův syn Pipin. Nebyla však současně žádná zmínka o tom, že by byl měl Pipin něco do činění z Čechy, když dostal "do vínku" Itálii. Avšak Chronica Gothanum tento rozpor objasňuje, protože v r. 806 se stal následovníkem nejenom v Itálii, ale právě už v tom zmiňovaném Bavorsku a dostal se tedy do bezprostředního sousedství Čech. Právě Pipinovi také začali Češi odvádět tribut.

Byl to tedy Pipin, kdo v roce 806 vedl druhou výpravu do Čech. Jeho výprava je zajímavá i tím, že je tam zmínka, že Langobardi, kteří se zúčastnili jeho výpravy, si vzpomínali na svůj původ (původně pocházeli z pobřeží Baltského moře, odtud odešli do české kotliny, pak na Moravu - na Žuráni, odkud Napoleon řídil bitvu u Slavkova, bylo dokonce pohřebiště langobardských králů doložené i archeologicky jako "mauzoleum", a odtud do Itálie) a v Chronice Gothanum se traduje, že si Langobardé pamatovali na Čechy jako na svou pravlast. Když tedy tyto italské kontingenty procházely do středočeské kotliny, říkalo se, že ještě "dodnes" se tam ukazují zbytky paláce legendárního krále Vacha z doby před rokem 500, tj. tito Langobardé museli vidět něco, o čem místní obyvatelé věděli, že je něco velmi starobylého, odlišného od slovanských hradišť, legendami spojené s předchozím předslovanským obyvatelstvem. V podstatě jediné, co připadá v úvahu, jediné, co ještě mohlo být viditelné, byly zbytky keltských oppid, které byly ještě B. Balbínem považovány za zbytky sídla krále Marobuda atd. (tj. germánských panovníků). Význam této zmínky v Chronice Gothanum tedy spočívá v tom, že ještě v 8. stol. Langobardi věděli, že v Čechách mají jednu ze svých tradičních pravlastí a upřesňuje to současně i směr jejich tažení, protože jediné oppidum, které je naprosto odlišné od všeho, co mohli vidět u slovanských hradišť a dobových staveb, je Závist nad Zbraslaví. Museli tedy táhnout přes Zbraslav někam do české kotliny.

Opět k roku 806 je zmínka v Kronice Gótů, že nebylo dobyto žádné hradiště, ale že byla opět popleněna úroda. Za tím je již jasně vidět strategie karlovských vojsk: vyhladovět protivníka. Nepodaří-li se protivníka porazit vojensky, přistoupí se k "metodě spálené země". Stačí dvě vojenské výpravy a maximálně výprava třetí. První výprava zničí úrodu na poli, pobere vše, co je zásobištích, ve skladech, vše, co nestačí obyvatelstvo uklidit. Rolníci tedy musí vzít rezervy. Druhý rok je zničena druhá úroda a není už z čeho znovu zasít. Po případné třetí výpravě buď vypukne hladomor nebo se jedná. O tom, že se výprava měla opakovat, svědčí to, že na rok 807 byla svolána vojenská hotovost Sasů. Ovšem výprava se už neopakovala. Zřejmě tedy roku 807 nebo r. 808 Čechové kapitulovali patrně v Řezně před Pipinem - odtud tedy tradice, že se poddali Karlovi, ale stanovený tribut platili Pipinovi. To byl ten proslavený tribut 120 volů a pěti set hřiven stříbra.

Čechy se staly poplatnými Karlově říši. Ovšem měly výsadní postavení, protože se nestaly markou, zůstaly relativně samostatným územím, uznaly však nominální, formální svrchovanost Karlovu.

3.2.     K identifikaci Canburgu

Jak se vlastně přišlo na to, že právě Hradsko u Mšena je Canburgem Moissacké kroniky?

Hradiště Canburg se hledalo už od minulého století, od dob Františka Palackého; první rozbory byly jazykové. Písemné prameny rozebral podrobně August Sedláček, autor "Hradů, zámků a tvrzí Království Českého". Etymologicky odvodil souvislost Canburg - Kanina (nedaleká obec, i vlaková zastávka); Hradsko pochopitelně není původní název, to je název obecný, vzniklý např. ze slov Hrad Kanina nebo podobně. Přitom Sedláček věděl, že je zde sídelní tradice, reprezentovaná dobře opevněným hradištěm. Proti této teorii byly ještě další návrhy, např. vrch Oškobrh ve vých. Čechách nebo Kanín u Libice, což je však už příliš daleko. Nesouhlasí to tedy se závěrem, že ke konfliktu mělo dojít nedaleko soutoku Labe s Ohří. Ze stejného důvodu nepřipadá v úvahu ani Hradec u Kadaně, který je na opačné straně a musel být daleko před setkáním všech tří vojenských proudů. Logické důvody pro lokalizaci Canburgu na Hradsko u Mšena jsou tedy jasné, zbývalo ještě tento názor podpořit archeologicky.

Archeologický výzkum Hradska je životním dílem Miloše Šolleho (synovec Jindřicha Plachty). M. Šolle spolupracoval při výzkumu Libice, potom s R. Turkem na Staré Kouřimi a hlavně od šedesátých let na Hradsku. Vytkl si za cíl ověřit, zda Hradsko mohlo být Canburgem franských análů. Problémy jsou s datováním. Mladší fáze opevnění je někdy z 11. stol. (ze stejné doby je i kostelík), starší fáze spadá skutečně někam do první pol. 9. stol. (je úspěch, že se podařilo datovat do století). To by naznačovalo, že kolem r. 800 to bylo hradiště s velkým významem. Takových hradišť není mnoho, patří k nim např. Klučov. Ten byl ale opevněn ještě tradičním staroslovanským (starohradištním) způsobem, tj. sypaný val a zatlučená palisáda. Takové hradiště by ale nemohlo vzdorovat armádě Karla Velikého moc dlouho. Muselo to být nutně hradiště již opevněné hradbou s čelní kamennou plentou (kladenou samozřejmě nasucho) a roštovou konstrukcí a snad i příkopem.

Datování by tedy sedělo a teorie je to zatím nejpravděpodobnější. (Třeštík klade Canburg do oblasti Litoměřic, ale jeho teorie je mnohem více "na vodě" než Šolleho lokalizace na Hradsko.)

Současně je zde i doložen panský dvorec (9. stol.) a je to onen dvorec, ze kterého mohla snad pocházet i Slaviborova dcera Ludmila, manželka knížete Bořivoje. Pokud ovšem pomineme druhou tradici, že Ludmila pocházela ze Srbska - tyto dvě tradice nejsou skloubitelné. (V době Bořivoje a Ludmily fungovalo jako hlavní hradiště oblasti patrně ještě Hradsko, nikoliv tedy ještě Mělník)

3.3.     Opevnění

Hradiště se nachází na ostrohu spojeném s okolní krajinou pouze úzkou šíjí širokou jenom několik desítek metrů. Tuto šíji přetínaly dva valy.

Ještě na začátku 20. století měl vnější val výšku 4 metry a šířku 7 metrů. Do dnešních dnů se prakticky nezachoval. Vnitřní val je v občanské zástavbě patrný dosud.

Poznámka 1: Hradiště na Hradsku je výjimečné tím, že se zde zachovala sídelní kontinuita od starší do pozdní doby hradištní. To je výjimka, spolu s Pražským hradem a Mělníkem. Ostatní hradiště v oblasti v té době zanikají (Zámka v Praze-Bohnicích, Praha-Šárka, Praha-Butovice), snad to souvisí s Bořivojovou politikou poté, co se pevně chopil moci a přenesl své hlavní sídlo na dnešní Pražský Hrad. Snad v té době také přenesl hlavní tržiště z Bubenče na Malou Stranu v podhradí Pražského Hradu.

Poznámka 2: Na většině ostatních hradišť kostely scházejí, na Hradsku kostel je. Je známo, že poté, co se Bořivoj nechal pokřtít na Moravě arcibiskupem Metodějem, vypuklo proti němu povstání (tzv. Strojmírovo, někdy prezentované jako pohanská reakce). Bořivoj uprchl na Moravu, ale s pomocí Svatoplukovou se brzy vrátil a povstání rozdrtil. Existuje teorie (a je to zatím pouze teorie), že Bořivojovou reakcí na povstání je právě nucené vysídlení hradišť a (patrně rovněž nucené) opuštění tržnice v Praze-Bubenči. Na nově zakládaná hradiště pak dosazoval svoje věrné družiníky.

Vzhledem k možnosti, že z Hradska (snad) mohla pocházet Bořivojova manželka kněžna Ludmila, bylo by možno vysvětlit, že právě Hradsko nepotkal ten osud, který potkal ostatní hradiště.

3.4.     Kostel sv. Jiří

Kostel má velmi starobylé založení - sv. Jiří, který patří k velmi dávným světcům, kterým jsou patronovány i ty nejstarší kostely, vzpoměňte si na fundaci na Pražském hradě z poč. 10. stol.

Kostel sv. Jiří na Hradsku je přestavován (regotizován) v 19. stol., předtím je barokní, v nejstarší známé podobě je gotický, ale lze zde předpokládat téměř jistě i starší kostel románský nebo předrománský, snad už v 10., ale určitě v 11. stol., protože se kolem něho začalo pohřbívat. (Právě v té době došlo k přestavbě: k vnějšímu valu přibyl i vnitřní a kostel byl od osady oddělen příkopem).

Poznámka:Východně od kostela se nacházel dvorec z 10. nebo možná i 9. stol., který teoreticky mohl pamatovat i Slavibora nebo možná i to franské tažení r. 805. V dvorci žil kníže a jeho družina, tj. asi 60 bojovníků a "služebnictvo", celkem tak do 200 lidí. Zbytek hradiště fungoval jako opevněná osada, jako refugium, kam se mohlo stáhnout obyvatelstvo v případě ohrožení.

3.5.     Voda

S vodou to bylo na Hradsku špatné. Přímo na hradišti zdroj vody nebyl. Předpokládá se proto i existence "tajníku", kryté tajné chodby do Kokořínského dolu k vodě. Taková chodba nebyla nalezena, protože by se musela překopat celá rozloha hradiště. Chodba, byla-li krytá, po několika letech mohla zarůst vegetací, takže nebyla snadno odhalitelná.

Kromě toho lze předpokládat existenci vodních nádrží na zachycení dešťové vody.

3.6.     Ke jménu Canburgu

Jedna z teorií říká, že jméno "Canburg" mohlo vzniknout ze jména Pšov-Psov (pes, lat. Canis). Podobně se Mělník odvozuje od "mjel", světlý, bílý (podle barvy vystupujícího geologického podloží), dodnes rusky "mjel" je "křída".



Zpět na hlavní stránku.


O jednu úroveň výše