Typickym omylem, tradovanym uz snad po cela staleti, je predstava urputnych a dlouhych boju pri oblehani a dobyvani hradu. Hrady byly az do vynalezu strelnych zbrani prakticky nedobytne a tomu nutne musela odpovidat i strategie a taktika obrany i utoku.Je totiz treba vzit v uvahu nejenom to, ze utocnim mohl ci musel oblehnout hrad, ale predevsim to, ze musel nejak zivit sve vojsko. A podobne i oblehany velitel hradni posadky musel pocitat s tim, ze zasoby potravin nejsou nevycerpatelne a navic se rychle kazi (mleko, vejce...). Stredoveke neprilis efektivni zemedelstvi nebylo schopne uzivit armadu rozlozenou pod hradem. Nekvalitni prasne cesty neumoznovaly dovazet velke mnozstvi potravin z vetsich vzdalenosti a vsi v okoli hradu byly velmi brzy zplundrovany.
Temto omezujicim podminkam odpovidala i oblehaci taktika. Ta byla po dlouha staleti zalozena spise na diplomacii nez na primem bojovem konfliktu.
Dobyvatel oblehl hrad a misto okamziteho vypuknuti urputnych boju zacal vyjednavat s oblehanym velmozem. Bylo-li vojsko oblehatelu vyrazne silnejsi a pocetnejsi, pak se velitel hradni posadky obvykle vzdal s vyjimkou slibu (a ten byl vzdy dodrzen !!), ze vojsko bude smet opustit hrad s nejnutnejsimi potrebami. Tim byl hrad uznan dobytym a pripadl oblehateli.
Pokud vsak si byl velitel hradni posadky jist svou prevahou (hrad mel vydatny pramen, ktery nikdy nevysychal, znacne zasoby trvanlivych potravin atd.), pak se odmitl vzdat a utocnik zpravidla odtahl s neporizenou. Je totiz treba si uvedomit, ze udrzovani armady po nekolik tydnu ci mesicu by bylo natolik nakladne, ze by zcela jiste prevysilo zisk ze ziskani samotneho hradu.
Tim samozrejme netvrdim, ze dobyvani hradu se obeslo zcela bez boju. Sarvatky mezi obema armadami jiste byly, ale nebyly to takove masakry, jake nam ukazuji historicke dobrodruzne filmy. Proc? Inu proto, ze profesionalni vojak byl drahy, a proto valnou cast vojska tvorily lenici: naverbovani muzi, kteri byli vazani lenni prisahou svemu panovi a kteri se po valce vraceli na sve majetky. Valkou proto velmoz automaticky odvadel do bitvy cast svych poddanych a mel tedy zivotni zajem na tom, aby jeho ztraty byly co nejmensi.
Tuto "zavedenou praxi" zmenily az husite v prubehu svych boju v 15. stoleti.