O Kosmovi

Na dějiny pohanské doby národa Českého prýští se jen sporé světlo z cizích pramenů historických; z našich domácích zdrojů jen záhadných a polobáječných vědomostí k onomu pravěku sahajících vážiti lze. Neníť to úlohou tohoto spisu obšírně jednati o oněch dějepisných a o těchto polobáječných zprávách; zřídla obojího druhu byla důkladně proskoumána, zvláště za novější doby Palackým a Tomkem, tak že výsledky bádání těchto staly se majetkem každého vzdělance českého: pročež zde budiž položen pouze povšechný přehled toho, co staré letopisy a pověsti národní vypravují o nejdávnějších příbězích národa Českého až do pokřestění lidu jeho, aby tím byl doplněn obraz pravěku Čechův a kulturním jejich poměrům aby historické pozadí bylo položeno.

Kosmas, praotec historie české, váživ z pověstí národních, pokládá Čecha a družinu jeho za první lidi, jenž na půdu českou, od potopy světa nezalidněnou a pustou, vstoupili, a vypravuje na to o soudci Krokovi i moudrých dcerách jeho a o Přemyslu Stadickém, od něhož rod v Čechách panující původ svůj odvozoval. Kosmas neví ničeho o událostech válečných a politických mezi tím v Čechách zběhlých, o nichž se v cizozemských písemných pramenech zmínky dějí. Nevědomost ctihodného kronikáře našeho snad omluvíme, uvážíme-li, že Čechové za pohanské doby, byť i v dřevo a kámen známky runám podobné rýti dovedli, zápiskův dějepravných neznali, nemajíce písma, jež by se k účelu takovému hodilo, kdežto západní národové, přijavše mnohem dříve víru Kristovu, tím též některé zbytky bývalé vzdělanosti římské obdrželi, mezi nimiž byla i známost písma a jazyka latinského, jehož tehdejší kronikáři, naskrz stavu kněžského, užívali. U starých národů, nemajících písemných zpráv o minulosti své, zachovaly se v paměti lidu tradice, vztahující se namnoze jen k rodu panovnickému, a báje z oboru mythu pohanského, ježto přecházejíce ústním podáním od pokolení k pokolení, ani za pozdější křesťanské doby z fantasie a paměti lidu úplně se nevytratily, kdežto příběhy nesouvislé s živlem mythickým a dynastickým znenáhla v zapomenutí klesly. Považmež medle, kdyby nebylo zaznamenáno, co se v Čechách před třemi neb dvěmi sty lety přihodilo, na př. za času třicetileté války, kterak by mohli ti, jenž by chtěli o bězích oněch nyní psáti, z pouhých upomínek žijícího pokolení něčěho se vyzvěděti? Dějepis klene mosty, po nichž o tom, co před věky se stalo, od pokolení na pokolení přecházejí; v národu, jenž dějepisu nemá, tratí se během času vědomost o událostech sebe hlučnějších , podobně jako mocný hlas hromu v dálce chábne, až se konečně v hluchém vzduchu úplně vytrácí.

O Sámovi a jeho říši

Fredegar nám vypravuje, kterak muž, z župy Senonago pocházející, jménem Samo, za příčinou obchodu spolu s jinými obchodníky ke Slovanům, jenž Vinidi slovou, přišel právě tenkráte, když tito válečně povstali proti Avarům, ohavným utiskovatelům svým. Samo, přidruživ se k Slovanům, porazil v rozhodné bitvě Avary, tak že nesmírné množství těchto mečem slovanským zahynulo. Vítězný vůdce byl na to od Slovanů za panovníka zvolen (r. 627), nad nimiž až do r. 662 panoval, nepřestávaje vítěznou zbraní svou hřímati na Avary a Franky, při tom pak i okolní Slovany panství svému připojovati. Tím tedy založen a zřízen první velký slovanský stát, jehož nějaká památka v historii se zachovala. Střed tohoto státu, píše Šafařík, nalezal se v Čechách, končiny pak sahaly na jihu až k Alpám štýrským, na východu k Tatrám, na severu asi ke Sprévě a Havele, na západu dosti hluboko do Němec, kdežto Slované u Smrkovin, na Mohanu a Radnici nepochybně žezlu jeho byli poddáni. Fredegar zmiňuje se dále (cap. 68), kterak r. 630 mezi Samem a krále Frankův Dagobertem nevole vznikly, za příčinou příkoří, které se kupcům franským v zemi Slovanův stalo. Sichar, posel Dagobertův, jenž měl jmenem pána svého o narovnání sporu vyjednávati, uraziv potupnými slovy Sama roznítil tím oheň války mezi Slovany a Franky. Dagobertem na to nesčíslné vojsko v Austrasii sebráno, ježto se ve třech proudech na země, jimiž Samo vládl, vychrlilo; voj nepřátelský, od jihu na Korutany dorážející, zvítězil prý nad těmito; avšak když hlavní moc Frankův na Slovany udeřila, byla tato poražena a potřena v bitvě tři dni trvající u Wogastisburku, kde válečná síla Samova soustředěna byla; větší část vojska Dagobertova, praví Fredegar, zahynula tu mečem slovanským. Od té doby, dokládá týž, činili Slované časté vpády do Durinska a do ostatních žup Frankův. Již z této zmínky souvěkého analisty jde na jevo, že střediště moci Samovi nikoli v Korutanech nýbrž v Čechách se nalezalo, odkud mocný panovník jako z pevnosti, silnou hradbou hor a lesů obehnané, útoky činil na vrahy národů, jimžto velel; neboť z Čech, nikoli z Korutan, do Durinska a území Frankův vpadnouti lze. Že "Wogastisburc" bezpochyby mylně na místě "Togastisburc" v kronice Fredegarově psáno, podotknul Palacký, domnívaje se, že název ten se na Tugoštův hrad čili Tugošt, t.j. nynější Domažlice (něm. Taus) vztahoval, neboť cestou k Domažlicům téměř všecka veliká vojska někdy z Němec do Čech táhnoucí vedena byla. Svrchu již uvedeno, že krajina od Šumavy až k Úhlavě (Bradlavce) se prostírající, v jejímžto středu nynější Domažlice leží, druhdy Tuhošt slula, a tam že se zachovalo až posud jmeno vrchu Tugošt nedaleko Švihova strmícího.

Panoval, dí Fredegar, Samo třidcet pět let šťastně a zvítězil ve všech válečných výpravách svých; mělť prý dvanácte žen, s nimiž dvaadvacet synů a pětadvacet dcer zplodil. "Sláva Samova," píše Šafařík, "zapadla téměř s tělem jeho; duch velkého muže nepřelil se do bezdějných jeho potomků. Oddílní knížata slovanští, spojení v čas nouze a cizího nátisku mocným ramenem šťastného hosta-vévody, po smrti jeho nepochybně sami jali se stroskotati veliké jeho dílo, k jehož dalšímu udržování a upevňování slabý jejich duch nedostačoval."