Není pochyby, že jako mnozí jiní kmenové Slovanští, tak ovšem i Čechové vládě Avarské podlehli. Jak daleko ale panování Avarů v Čechách sahalo, i jakým spůsobem vedeno bylo, toho nám nižádná hodnověrná zpráva nedoličuje. Buď jak buď, to aspoň jisté jest, že Čechové od lidu toho veliké nátisky trpěli. Jestliže ohromné ty valy na panství Kopidlanském v Bydžovsku zachované, jichžto výši a rozlehlost podnes se obdivujeme, za pozůstatky Avarského hringu míti se sluší, - a ten se nám zdá býti nejpodobnější výklad veliké té pohádky, - tedy naskytují nám důkaz, že četné tlupy zbojných surovců těchto v Čechách sice usadily se, ale proto za cizince a nepřátely v nich považovati se nepřestávaly. Dnešní Uhry byly vždy hlavním jejich sídlem. Odtamtud opětovavše ještě na konci VI. století vpády své do Durinska, (tj. do hořejších Falec, tudíž skrze Čechy,) s Franky mnohé těžké války vedli.
Že Čechové, nemohouce déle snášeti jha tak ukrutného, nejednou nadarmo se pokoušeli vypuditi Avary ze vlasti své, o tom pochybovati nelze; nevždy zajisté větší počet, ani hrdinnosti, ani vlastenecká mysl proti větší zkušenosti válečné odolávají. Konečně ale podařil se skutek ten, když Samo, jeden z největších vůdcův a bojovníkův onoho věku, Čechům vojenskou zběhlostí svou ku pomoci přispěl. Bylť to muž ovšem výtečného ducha i jaré síly: ale neví se s jistotou ani odkud přišel, ani jaký posléze osud vzal. Jeden starý spisovatel praví, že ze země Francké ke Slovanům se přibral; druhý naproti tomu tvrdí, že byl rodilý Slovan. Z jeho jména, ovšem slovanského, byloby se domýšletí, že pocházel ze země slovanských Veletův v Nizozemsku, kteřížto i od Frísonův, i od Frankův dlouho sužováni byvše, r. 622 konečně králům Franckým, Chlotharovi a Dagobertovi, podrobiti se museli. Pravdě podobno se činí, že Samo, chtěje zniknouti poroby této, s čeledí svou ku příbuzným kmenům na Polabí bydlícím se vystěhoval: kdyby zajisté tomu tak nebylo, sotva bylby mohl tak brzy snárodniti se s Čechy, získati jejich důvěru a lásku a současniti se nenávisti jejich proti Frankům.
Již roku 623 počal Samo bojovati proti Avarům. Jeho radou a vedením vítězství přidružilo se ke zbrani České; Avaři, jakkoli bojovní byli, potřeni jsou ve mnohých bitvách krvavých, a moc jejich, až potud v Europě veliká, ponejprv a navždy ochromena. Čechy pak i Morava od té doby vrahův Avarův prosty byly.
Asi léta 627 volili Slované osvoboditele Sama sobě za krále. Dle svědectví Fredegarova panoval 35 let, tedy asi do roku 662, sťastně nad nimi, s dvanácti ženami 22 synův a 15 dcer zplodiv; i stal se zakladatelem prvního velikého státu slovanského, o kterém v dějinstvu zmínka jest. Jádro toho státu byla země Česká: hlavní jeho sídlo bezpochyby Vyšehrad; ale moc jeho vztahovala se na jih až k Alpám štyrským, na východ až k Tatrám, na sever snad asi ke Sprevě a Habole. Také na západ zdá se že panství své až za hranice dnešních Čech rozšířil, a že Slované za Chebskem ve Smrčinách, na Mohanu a Radnici byvší, jeho také poslouchali. S dokonalou jistotou o tom arci mluviti nelze, protože se zpráv určitých ovšem nedostává.
Panovníkem jsa tak rozlehle, Frankům sousedící říše, nemohl uvarovati se konečných i s těmito hádek a půtek. Násilí ve Slovanských zemích Frankům prý činěná, dala příčinu Dagobertovi, králi Franckému, že po Sicharu vyslanci svém na Samovi náhrady a odčinění žádal. Samo nechtěl před sebe vyslance pustiti; když ale Sicharovi, za Slovana přistrojenému, nenadále předeň předstoupiti a poselství své zdíti se zdařilo, uvoloval se král Slovanský k jednání o stížnostech i Slovanův proti Frankům, i Frankův proti Slovanům pospolu, aby bezpraví, s obou stran mnohonásobně spáchaná, najednou také s obou stran odčiněna byla. Načež když Sichar utrhati a hroziti se jal, poslušenství žádaje, Samo, jakkoli těžce uražen, spokojil se s vyhnáním bláznového posla z říše své. Stalo se to roku 630.
Hrdý Dagobert, poslední mocný panovník domu Merovinského, za to měl, že potupa vyslanci jeho jakkoli nemoudrému činěná, žádala od něho pomsty. I kázaltě sebrati vojsko veliké proti Samovi; celá Austrasie do boje vypravena, i Longobardi ku pomoci přivoláni. A však i Samo a Slované jeho neopominuli činiti přípravy přiměřené velikosti nebezpečí, které jim hrozilo; od Krušných hor až po Alpy Karnické, kdokoli zbraň nositi mohl, chopil se jí. V Korutansku panoval tehdáž vévoda Valuch; i ten brannému lidu svému se sousedy a kmenovci spojiti se kázal. Šťastnou náhodou Avaři, dávní odpovědníci Sámovi, r. 630 právě bezkrálovím a těžkou s Bulhary válkou zadržováni byvše, Slovanům v té straně takové bezpečnosti propůjčili, že tito celou mocí svou proti Frankům postaviti se mohli.
Vojsko Francké vrazilo do zemí Slovanských třemi velikými proudy. Longobardi, bezpochyby do blízkých Korutan vpadší, a Alemanni, jenž pod vévodou svým Chrodobertem poně Podunajím přes Pasov do dnešních Rakous táhli, byli prý v předsevzetí svém sťastni; vítězství však jejich nebylo důležité, protože dosti měvše na kořisti a zajatých, vrátili se zase; snad že také výprava jejich jiného oučelu neměla, nežli v roztržitost uvesti síly Slovanské. Hlavní však vojsko Austraské táhlo cestou od Rýnu k Šumavě proti Samovi. U Vogastisburgu setkala se obě vojska nepřátelská. Tři dni trvala krvavá rozhodná bitva; Frankové ouplně poraženi byvše, konečně v outěku bezuzdném spásy hledali. Stanové jejich všickni Čechům za kořist připadli.
Následkem velikého vítězství toho stalo se, že Dervan, kníže panující nad Slovany mezi Labem a Zálou bydlícími, byv potud Frankům poplatný, od nich se odtrhl a s lidem svým Samovi v ochranu se poddal. Skrze to nový stát Slovanský, jejž Sámova opatrnost a statnost neméně nežli společné od Avarů a Franků hrozící nebezpečí byli sestaviti pomáhaly, nabyl tím větší jádrnosti a stálosti. Od té doby Slované počali sami na Franky outoky činiti a do zemí jejich zhoubně zabíhati.
Následujícího léta Dagobert ze všech krajin veliké říše své, až i z daleké Francie, ještě větší vojsko než před tím sebrav, u Mohuče přes Rýn se s ním přepravil, aby šel dále pokořit Sama. Vrátil se však zase, nepořídiv ničeho; kronika nepraví, byloli opět válčeno. Když ale potom vpádové Slovanští počtem i silou se množili, Dagobert na sněmu říšském v Metách držaném, ustanoviv Austraským Němcům syna svého, Sigiberta za krále, Durinkům pak Radulfa za vévodu zvláštního, uvalil na ně další péči o hájení sebe proti Slovanům. Radulf obhájil sice země Durinské; ale brzy nato, spřáteliv se s Samem a s Čechy, hledal pomoci jejich, aby i sám také od Franků nezávislým sebe učinil. Později Samo zbraň svou obrátil také k východu, chtěje i Slovany na Odře a Visle bydlící pod moc svou připraviti. O oučinku tom ale nic více se neví, než že několik srbských a chorvatských kmenův, nechtíce bezpochyby Samovi podrobiti se, dosavadní sídla svá na hořejší Odře a Visle opustili, a skrze Pannonii do byzantské říše se přestěhovali, kdežto císař Heraklius jim nová sídla vykázati dal. Rokem 641, kterýmžto v historii celé střední Europy tma více než stoletá nastává, mizí také každá další o Samovi zpráva, ačkoli ještě až do roku 662 kraloval. Pročež neví se, jakový konec život jeho vzal, a co s rodem jeho dále stalo se. Říše však jím založená po jeho smrti rozpadla se opět; jen jádro její, dnešní Čechy, zůstaly poně v moci bezprostředních jeho nástupcův. Tato říše náleží vůbec k oněm zjevům v historii, kteří na způsob blyskavých úkazův na obloze nebeské nenadále vzniknuvše, co neviděti zase zacházejí. Mohutný však zakladatel její zasluhoval větší a stálejší památky u potomstva, nežli se mu dostala. Již za věku Kosmasova ztratilo se jméno jeho v pověstech národu našeho; historie pak Česká teprv od r. 1775 jemu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála. Na dějišti skutkův svých jeví se nám jen sám jediný, a tmou zevšad obklíčen; blesk velikého ducha i síly jeho zrcadlí se k nám jen od nepřátel, nikoli také od přátel a poddaných jeho. Pročež ani nelze vykresliti jakýkoli obraz osoby jeho, jenžby tahy určité a jemu přirozené poskytoval.