Úvod

Planetky

Pozorování

Odkazy


Přírůstky
O autorech
Titulní strana


hledej:

 

(15425) Welzl

Objevitel: P. Pravec
Datum objevu: 24. 9. 1998
Místo objevu: Ondřejov
Základní označení: 1998 SV26

Jan Welzl (1868-1948), český polárník, obchodník, lovec, vynálezce, řemeslník a dobrodruh, žil po třicet let na Novosibiřských ostrovech. Stal se mezinárodně známým díky knihám o jeho životě, jako například "Třicet let na zlatém severu". Napsal rukopis "Cesta kolem světa 1893-1898".

[Planetka byla zařazena do našeho seznamu 16. 10. 2000, citace byla zveřejněna v MPC 41388 (13. 10. 2000), překlad -lv-]
Dráha planetky ve sluneční soustavě

Arctic Bismarck, Beareater

Jan 'Eskymo' Welzl, alias Arctic Bismarck, alias Captain John (Kapitán Jan), alias Beareater (Pojídač medvědů), alias Moojak Ojak, též kapitán Van Toch z "Války s mloky" Karla Čapka. Narodil se 15. srpna 1868 v Zábřehu na Moravě a zemřel 19. září 1948 v Dawsonu (Yukon Territory, Canada).

Jan Welzl

Po více než třiceti letech v ruské, aljašské a kanadské Arktidě je poslán postrkem domů do vlasti, kde na podkladě jeho barvitého vyprávění jsou jeho jménem publikovány velmi úspěšné knihy, jako je "Třicet let na zlatém severu", "Po stopách polárních pokladů" a "Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě", napsané E. Valentou a B. Golombkem. První dvě z těchto knih byly přeloženy do mnoha cizích jazyků, Welzlovi samému však nepřinesly žádný příjem. O výtěžek z nich se podělili žurnalisté, kteří jeho vzpomínky zpracovali.

V Dawsonu před svým srubem; jedna z posledních fotografií

V roce 1929 opustil Jan Welzl evropskou civilizaci v bláhové naději, že se vrátí na Novosibiřské ostrovy. Z mnoha důvodů mu to však nebylo dopřáno, takže se usazuje v kanadském Dawsonu, kde pobývá až do své smrti v roce 1948. Povzbuzen úspěchem pod jeho jménem vydaných knih, které se v USA staly bestsellery, se Welzl rozhodl napsat "An der Reise um die Welt 1893-1898". Tento rukopis, psaný kurentem, je také to jediné, co vyšlo z jeho pera.

Z knihy Rudolfa Krejčího (alias Rudy Krejci), emeritního profesora University of Alaska, Fairbanks.



Jan Welzl si všímal různých událostí a dovedl je pak barvitě popsat, jak je zřejmé třeba z jeho vyprávění v knize Třicet let na Zlatém severu o jevu, který nastal při velké severní výpravě roku 1914.

Ale tyto vzrušené chvilky byly náhle zastíněny událostí, na kterou nezapomenu, i kdybych žil tisíc let. Byl polární večer, k jedenácté hodině, seděli jsme a vypravovali jsme si, spát se nikomu, nechtělo. Tu náhle vidíme, že modré nebe se začíná najednou prazvláštně červenat. Hledíme na to, mneme si oči, říkáme to jeden druhému, abychom se přesvědčili, že nás neklame zrak. Ne, vidí to všichni stejně. Taková zvláštní barva si lehá na všechno kolem nás, i běloši vypadají jako Indiáni. Kapitán Ivanov pokyvuje hlavou a povídá:

"U všech čertů, chlapci, teď tu něco zažijeme! Podívejte se, jak je všecko rudé! Hlavu na to, že přijde zatmění slunce!"

"Zatmění slunce!" volali Eskymáci i polárníci. Někteří z nich už přežili zatmění slunce, o překot o tom vyprávěli, a všichni se shodovali v tom, že je to náramně zlé a nebezpečné. Ti, však, kteří nikdy podobnou věc neviděli, čekali se zvědavostí a úzkostmi, co se bude dít. Já jsem sice jednou zatmění slunce viděl, když jsem doprovázel japonskou astronomickou výpravu do severní Kanady, ale tehdy bylo zamračeno a nebylo vidět nic zvláštního, než náhlé setmění. Zde však jsem se měl stát svědkem události hrozné, při níž mi vlasy vstávaly na hlavě.

Tak jsme tu stáli, jedenáct hodin bylo, začínalo se tmít víc a víc, padal krvavý soumrak. A jak se víc a víc tmělo, tmavěla i ohnivá barva nebe - a tu naráz jsme vykřikli; viděli jsme, že se oheň v slunci pohybuje. Třeštíme oči do obrovského slunečního terče, a slyšíme hlas kapitána Ivanova:

"Neříkal jsem to? Pozor, hoši, teď to přijde! Jenom jednou jsem viděl zatmění slunce vysoko na severu, ale tenkrát jsem toho měl zrovna po krk. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat dnes !"

Stojíme, obrovské plameny šlehají na slunci; minutu, dvě minuty, pět minut, a pořád se tmí víc a více a padá na nás úzkost větší a větší. Psi vyjí a lomcují saněmi.

Je za pět minut čtvrt na dvanáct. Vidíme, že najednou teče oheň ze slunce. Vytéká rychleji a rychleji, pojednou začne šlehat na všecky strany jakoby koruna příšerných ohnivých jazyků, ohnivé chvosty tam sebou mrskají, takže myslíme, že přichází strašná hodina smrti. Trvá to asi dvacet vteřin. Za dvacet vteřin všecek oheň ze slunka vytekl a z kotouče jindy tak oslepujícího nezbývá nic než tmavý kruh, ověnčený jasným prstenem. Slunce vyhaslo. A uprostřed tmavého slunce vidíme, nevěříce vlastním očím, vrchy, obrovské skály, sopky, krátery, a z nich teče láva na všecky strany. A když se láva dostala až na okraj slunce, pak se teprve rozhořela strašným červeným ohněm, který sršel na všecky strany a plazil se, jako by se obrovští červení hadi vymršťovali do vesmíru. Třásli jsme se, přemoženi hrůzou, a nikdo nedovedl ze sebe vyrazit slova. Hledíme na sebe, jsme všichni červení jako krev, stojíme na krvavém ledě a kolem nás daleko široko ční rudé ledovce, po jejichž štítech a hranách jako by stékala krev.

Pomalu a pomalu začínal se oheň vtlačovat do slunce zpátky, a opět jako by se tam ti hadi povalovali, nikdo na světě tomu neuvěří a nikdo na světě si to nedovede představit.

Za chvilku se oheň stáhl pomaloučku do slunka. Chceme si oddechnout - když tu najednou vidíme, že stojíme vzhůru nohama. Obloha je pod námi. Nad námi, tam, kde bylo dříve nebe, visí dolů převrácené ledovce, strašlivé štíty, hrozící se utrhnout a spadnout na nás. Viděli jsme na nebi síť vodních kanálů a ledová jezera. Celý svět byl naopak, jako by někdo chytil zeměkouli a jedna dvě ji pootočil. Viseli jsme na převrácené zeměkouli hlavou dolů! Sténajíce, doplížili jsme se po kolenou k saním, chytili jsme se jich a sedli si na ně, popadali jsme se za hlavu v strašné závrati. Několika mužům se udělalo špatně a zvraceli. Zároveň jsme viděli, že daleko za sluncem rozprostírá se na nebi jako černý had nějaká neznámá pevnina.

"Miráž! Miráž!" volá Ivanov. "Vidíte ten černý pruh vzadu? To se odráží jistě nějaká země na druhé straně Severního pólu! To je jistě severní Grónsko! Jsme blízko Grónsku, přišli jsme k němu ze západní strany!"

Miráž! To je tedy ta pověstná miráž! Slyšel jsem o ní tolikrát, ale dnes poprvé mne zastihla na ledě. Zjev, o němž mnoho polárníků ví, prý zvláštní zrcadlení, které vzbudí takový přelud. Také se tomu říká fata morgana, četl jsem o tom ve starém ročníku časopisu Über Land und Meer, který jsem měl v jeskyni.

Několik minut jsme takto seděli, držíce se za hlavy; hledíme na ledovce; visí nehybně; celý svět by rozmačkaly, kdyby se utrhly.

"Jestli to teď na nás sletí, to se nás málo vrátí na Figurin!" volá nějaký Eskymák.

"Neboj se, to se hned promění!" smál se Ivanov.

Opravdu. Zanedlouho zářilo už slunce plným zlatem, a najednou bylo zase všecko v pořádku. Ledovce seděly zase dole a blyštěly se v slunci jako jindy. Ale sotvaže jsme se vzpamatovali a rozpovídali se o této úžasné příhodě, přišla znenadání, k třetí hodině, obrovská sněhová vichřice. Nechápali jsme, odkud se bere, vždyť nebe bylo čisťounké, jediný mráček neplul po obloze, slunce pálilo horkými, zlatými paprsky - a sníh se žene na všecky strany. Přišel od západu, a za nějakých pět minut jsme byli všichni zasypáni až nad hlavu. Ale sníh nebyl hustý, lehoučký jako peří; pominul za chvilečku, a tu jsme se hned vrhli k veslům u koburuků a probojovávali jsme se sněhem k saním a psům, aby se neudusili. A jak jsme tu byli zahrabáni v tom hebkém sněhu, nebylo slyšet nic než veselé řvaní a smích. Všichni jsme stáli v kupě vedle sebe, navzájem jsme se neviděli, jenom jsme do sebe vráželi. Ale vichřice se hned utišila a slunko počalo najednou tak pražit, že za tu chvilku, než jsme se prodrali k psům, mohli jsme dobře vidět, jak sníh kvapem taje. Roztával tak honem, že kolem páté hodiny jsme stáli skoro všichni po kolena ve vodě. Naštěstí jsme měli živobytí dobře zabalené v plachtách, takže se voda k němu nedostala. Nohy jsme měli ovšem mokré všichni, maklaky napité jako houby. Honem jsme vytáhli saně se psy na ledové pahrbky.

Ale teď jsme si teprve vzpomněli na to, že výprava Ak-Mookova tu dosud není. Měli jsme starost. Nezahynuli snad při strašném zatmění slunce? Nerozdrtil je snad ledovec, který se někde utrhl při hrozném převrácení celého světa? Ale kapitáni se smáli těmto našim starostem a tvrdili, že ve skutečnosti ledovce nevisely na nebi, seděly pěkně dole, ale to nás tak klamaly naše oči; že Ak-Mookovi lidé tímto způsobem zahynout nemohli. A nařídili, abychom se místo neplodného čekání na tomto místě pustili k severu a ještě lovili po krajině. Tak jsme příštích pět dní podnikali výpravy na všecky strany.

Člověk, který nebyl nad 86. stupněm, nedovede si představit, jak to zde vypadá. Obzor se nadnáší jaksi podivně vysoko, takže člověku připadá, že chodí na dně ohromného umývadla. Kanálů je tu už málo, skoro všude souvislý věčný led. Jaké je to ještě tam dál na sever, nevím, dál jsem se nikdy nedostal.