Výlet do Kutné Hory jsem podnikl v sobotu dne 16. září 2000 s mými známými Michalem Švandou, Petrem Sobotkou a Radkem Šmídou:
| Účastníci výletu do Kutné Hory a okolí. Zleva Petr Sobotka, Michal Švanda a Radek (Radomír) Šmída + moje vozidlo Škoda 120 L (rok 1978). |
Z Ondřejova jsme vyjeli krátce po desáté hodině ranní po trase vedoucí přes Sázavu a Uhlířské Janovice. Do Měst Hor Kutných jsme dojeli asi po hodině (trvalo by to méně, kdybych jel sám, ale čtyři lidi už moje škodovka veze s jistou dýchavičností).
Původně jsme zamýšleli zajít jenom do chrámu sv. Barbory a sedlecké kostnice, ale cestou jsme narazili na Muzeum Hrádek a neodolali poznat trochu pracovní prostředí středověkých horníků, a tak jsme cestovní plán o jeden bod rozšířili.
Při pohledu zvnějšku mě na Hrádku zaujal velmi pěkně zachovaný středověký záchod (prevét) - tam musela být radost posedět, hlavně v zimě:
| Skvěle zachovaný renesanční záchod. |
Prohlídka Hrádku trvala asi hodinu a potom začalo půlhodinové efektní šou pro pobavení starousedlíků a náhodných kolemjdoucích. Dostali jsem slušivé bílé kabátce s kapucí, helmy (je zvláštní, že normální člověk vždycky vypadá v bezpečností helmě jako naprostý debil, zatímco naprostý debil v bezpečnostní helmě vypadá jako normální člověk) a baterky.
| Šašci před vstupem do dolu. |
S baterkami se prý nesmí příliš tlouci ani obracet hlavou vzhůru, neboť je v nich údajně louh (co by se asi stalo, kdyby někdo s baterkou upadl???). No a potom jsme vyšli před muzeum a šli přes město k ústí dolu. Nevím jak mým kamarádům, ale mě připadalo těch sto metrů jako dva kilometry... No a potom jsme vešli do dolu. Štoly byly spíše štolky, v místě nejmenší světlé výšky měří průchod 120 cm, v nejužším místě 40 cm. V chodbách bylo vlhko, nezdravo a ponuro. Sympatická mladá hezká průvodkyně nám cestou dodávala odvahu. Hned na začátku cesty nás nahnala do prostoru (bylo nás ve skupině 25), který má prý kapacitu právě 25 normálních lidí nebo 30 Japonců (říkala ona) a kam se mohlo vejít nanejvýš 15 lidí. Jak jsme se tam vešli je mi záhadou. Výklad v tomto poněkud stísněném prostoru zahájila slovy: "A teď, než nám tady dojde kyslík, vám rychle něco řeknu..." V tomto duchu se pak nesl celý její výklad. Na čerstvý vzduch jsme vyšli plni optimismu, naladěni na příjemnou notu.
Potom jsme prošli
chrám sv. Barbory:
Svatá Barbora: Uvnitř chrámu Sv. Barbory se nesmí fotografovat:
Interier 1 Interier 2 Interier 3 Interier 4 Interier 5 Interier 6 Interier 7 Interier 8 Interier 9 Interier 10 Interier 12 Interier 13 Interier 15 Interier 16 Interier 17 Interier 18 Interier 19 Interier 20 Zpovědnice Interier 21 Interier 23 Interier 24 Interier 25
Pak přišel čas na pracovní oběd. K našemu překvapení najít v Kutné Hoře hospodu, kde by se dalo najíst za rozumnou cenu, je pozoruhodně obtížné. Krčmy jsou buď zavřené kvůli rekonstrukci (zajímavý shodný rys řady hospod) nebo turisticky předražené.
Posledním bodem cestovního deníku byla kostnice - na tu jsem se těšil nejvíc. (Ono sice platí biblické "prach jsi a v prach se obrátíš", ale v místnostech se stálým mikroklimatem to obracení trvá relativně velmi dlouho.) Jsou v ní kosti asi 40 tisíc lidí. Mnoho z nich zemřelo při morových epidemiích, které několikrát zdecimovaly městskou populaci.
Kostnice 1 Kostnice 2 Kostnice 3 Kostnice 4 Kostnice 5 Kostnice 6 Kostnice 7 Kostnice 8 Kostnice 9 Kostnice 10 Kostnice 11 Kostnice 12 Kostnice 13 Kostnice 14 Detail předchozího snímku Kostnice 15 Kostnice 16
Mimochodem, v kostnici je dovoleno za mírný poplatek fotografovat. Většina těchto fotografií byla pořízena s bleskem. Ty, které jsou pořízeny bez blesku, mají pozoruhodně naoranžovělou barvu a jsou velice působivé. Proto jsem je nevyřadil, ačkoliv nejsou úplně dostatečně zaostřené.
