"Předně moudrosti, moudrosti nabývej,
a za všecko jmění své zjednej moudrost"
Starý zákon, Kniha Přísloví, kap. 4, verš 7.
Ve druhém vydání vychází kniha RNDr. Zdislava Šímy, Csc. "Astronomie v Klementinu" (první vydání 2001). Klementinu byla v minulosti nejednou věnována pozornost, a proto se může na první pohled jevit tento počin Národní knihovny (která je vydavatelem) jako do jisté míry zbytečný. Rozhodně však tomu tak není. Klementinum je fenomén ovlivňující více či méně zřetelně české kulturní prostředí po většinu druhého tisíciletí. Jeho zmapování (a tím méně zpopularizování) není ani zdaleka uspokojivě skončeno. Kniha Z. Šímy je motivována snahou seznámit veřejnost s nikoli zanedbatelnou stránkou klementinské historie.
Na počátku dovolte malou úvahu. Kniha patří k těm vzácným publikacím, které se výslovně snaží oddémonizovat jezuitské působení v naší zemi a jezuitský řád jako takový. Autor mj. v předmluvě výslovně píše, že kniha vychází k 450. výročí příchodu jezuitů do Čech. Chce se zvolat: "Konečně!" Mínění o jezuitských tmářích potlačujících vzdělanost a šířících nevědomost je stejně tak rozšířené, jako nepravdivé. Naopak, jezuitský řád byl řádem patrně vůbec nejvzdělanějším, jeho úkolem bylo učit a šířit vzdělanost; samozřejmě vzdělanost katolickou, ovšem slovo "katolický" nebylo a není synonymem "tmářský". Mimochodem, jednou z předních kulturních osobností 17. století, historikem a autorem známé obrany jazyka českého byl jezuita Bohuslav Balbín. Pokud navíc část veřejného mínění spojuje jezuity s inkvizicí, je to další omyl: inkvizice byla doménou především dominikánů. A ještě jeden omyl se traduje v souvislosti s přítomností jezuitů u nás. Je to jejich domnělá trvalá naprostá nadvláda nad řízením Univerzity. Ta po Bílé Hoře skutečně byla, ovšem trvala jen relativně krátce, sotva po dobu třicetileté války. Velice rychle totiž zasáhl pražský arcibiskup Arnošt kardinál Harrach, z arcibiskupského titulu kancléř Univerzity. Spor se táhl řadu let a skončil porážkou jezuitů a vítězstvím arcibiskupa Harracha, jemuž byl kancléřský titul potvrzen (1653). Faktickým vítězem byl ovšem císař, který postupně upevnil svůj dozor nad Univerzitou. V průběhu 18. stol. za tereziánských reforem byla centralizace celé vzdělávací soustavy do císařské kanceláře završena. Za pozornost stojí, že habsburský císař Ferdinand II., bělohorský vítěz, ve sporech jezuité kontra arcibiskup nestál na straně jezuitů. Zachoval se dopis (z r. 1630), v nichž si císař stěžuje papeži Urbanovi VIII., že mu jezuité kazí a ztěžují jeho rekatolické úsilí. (Důležité je poznamenat, že kardinál Harrach byl představitelem značně umírněného křídla rekatolizátorů; zásadně byl proti vypovídání nekatolíků z Čech, tvrdil, že je potřeba potřít kacířství a nikoliv kacíře atd.) Podrobně se dějinám Univerzity v předbělohorském a bělohorském období věnuje Zikmund Winter (jeho práce z konce 19. stol. jsou stále velmi cenné a z faktografického hlediska jen obtížně nahraditelné).
Lze tedy jen uvítat, že se recenzovaná publikace snaží řadu historických omylů napravit. Tím se také vracíme zpět k našemu hlavnímu tématu, a tím je Šímova kniha.
Publikace je dvojjazyčná, první část je česká, druhá anglická, obě části odděluje barevná fotografická příloha. Oproti prvnímu vydání text zřetelně nabyl na objemu, což je dobře: kniha je nabita úctyhodným množstvím informací. K jejich shromáždění musel autor vynaložit značné a jistě mnohaleté úsilí.
Text je rozdělen do kapitol mapujících astronomickou minulost Klementina a do jisté míry astronomickou minulost Čech vůbec. První kapitola je o předjezuitské astronomii v Čechách, tedy především na Univerzitě. Následuje stručný výklad o působení jezuitů v době předbělohorské a vědě v tomto období (na patřičných místech je samozřejmě zmíněn Hájek, Tycho a Kepler) a pobělohorské. V rámci objektivity je třeba přiznat, že zejména v 18. století se v jezuitském školství projevil značný konzervatizmus. Ten patrně pocházel z povinné jezuitské poslušnosti vůči papeži (tj. oficiální katolické doktríně) a odtud zřejmě vyplývala snaha za každou cenu nejenom formálně, ale též fakticky dodržovat rozhodnutí papežské kurie (např. zákaz kopernikanizmu - nikoli heliocentrizmu, viz. dále). Abych nebyl nařčen z přílišné shovívavosti, poznamenávám, že jsem ateista.
V dalších kapitolách se pozornost autora obrací ke spíše technickým otázkám: popisuje vznik Matematického muzea, známé Astronomické věže a celé klementinské hvězdárny a její vývoj až k současnosti. Seznamuje čtenáře s vědeckým programem hvězdárny (časová služba, magnetometrická a astrometrická měření, meteorologická služba). Na straně 50 (angl. str. 140) zdůrazňuje mimořádný význam časové služby v Klementinu pro celou západní část Rakouského císařství. Tato část publikace vrcholí popisem současné podoby expozice - klementinská věž je konečně opět přístupna veřejnosti i s expozicí historických přístrojů nějak spojených s hvězdárnou.
Následují vysvětlivky, což je v podstatě slovníček odborných astronomických výrazů, dále dodatky, velice stručné medailonky významných astronomů (zejména klementinských, ale nejenom jich) a přehled ředitelů hvězdárny. Úplný závěr tvoří přehled asteroidů objevených na hvězdárně na Kleti a se jmény odkazujícími na Klementinum a jeho astronomickou minulost (např. planetka č. 3386 Klementinum nebo planetka č. 6540 Stepling).
Zaujala mě poměrně stručná bibliografie. Autor zřejmě vychází z předpokladu (pravděpodobně správného), že publikaci o historii astronomie v Klementinu si pořídí sečtělý čtenář; proto pomíjí notoricky známé publikace, např. Horský Z.: Kepler v Praze, MF, 1980, nebo Horský Z., Plavec M.: Poznávání vesmíru, MME. 1962.
Koperník tyto rozdíly smyl. Moderní terminologií řečeno, pracoval interdisciplinárně. Ve výsledku na jedné straně postavil všechny vědy do jedné řady (astronomie, matematika, fyzika, filozofie, teologie... mají stejná práva a povinnosti), na druhé straně ovšem ohrozil zaběhnutou a prověřenou metodiku (jak jsem popsal výše: vědy tzv. nadřazené provádějí syntézu a analýzu věd podřazených). A právě zde bylo jádro filozofických a teologických sporů (zvláště zdůrazňuji, že se ani zdaleka nejednalo jenom o čistě teologické spory). O odpoutání věd od filozofie a teologie a jejich dynamickém rozvoji se zmiňuje i Z. Šíma v recenzované knize na straně 17 (angl. 101).
Kniha je zpracovaná velmi pečlivě, chyb je málo. Vzácně se vyskytnou nejasné formulace (diskutuji je dále). A teď podrobněji:
Asi nejvíce matoucí překlep se nachází v poznámce č. 7 (strana 59, angl. text strana 152, kam se patrně dostala mechanickým kopírováním). Objevitel paralaxy hvězd se jmenoval Friedrich Wilhelm Bessel, nikoliv Nessek.
Jiný příklad nepřesné formulace je na straně 13 (anglický ekvivalent je na straně 96). Autor říká, že paralelní existence dvou vysokých škol, tj. Karlova učení a Klementina, "přispívalo k dobré úrovni obou". Zde bych si dovolil polemizovat. Určitě je pravda, že přítomnost jezuitů motivovala jednotlivé přednášející na Karlově učení ke snaze k trvalému zlepšování výuky. Rovněž tak je pravda, že na Karlově učení působila řada vynikajících učenců, například Petr Codicillus, profesor astronomie, známý spíše jako vynikající filolog a profesor řečtiny a latiny, dále filozof a filolog Jan Campanus Vodňanský (známý z Winterova románu Mistr Campanus) a v neposlední řadě Martin Bacháček z Nauměřic, matematik, astronom a dlouholetý vynikající rektor. Avšak Karlovo učení jako celek v této době pozvolna, ale vytrvale upadá. Příčiny jsou jistě hmotné, účast university na stavovském povstání r. 1547 vedlo k tvrdému postihu ze strany vítězného panovníka. Avšak druhá a hlubší příčina úpadku tkví jinde. Universitní profesoři věděli velice dobře, že katolický panovník není nakloněn utrakvistické universitě. Namísto toho, aby se snažili ze všech sil obhájit svou existenci vědeckým i pedagogickým úsilím, zvolili pštrosí taktiku a dělali se menšími a ještě měnšími. V důsledku se jim opravdu podařilo upadnou téměř k bezvýznamnosti. Podrobně o pozadí úpadku Karlova učení v době předbělohorské viz. M Svatoš a Z. Winter.
V této souvislosti dovolte malou poznámku. Na straně 22 (v angl. textu 107) Z. Šíma připomíná pro vědu a kulturu důležitou vysoce tolerantní atmosféru v předbělohorské Praze, kterou si tehdejší lidé dobře uvědomovali. To je zcela jistě pravda. Avšak vrchol této tolerance osobně vidím v době přece jenom o něco starší, dejme tomu v první polovině nebo kolem poloviny Rudolfovy vlády. Pak tolerantní prostředí samozřejmě trvá, ale už narůstá napětí a "pod povrchem" je cítit určitá nervozita (kdyby nebylo napětí, nebyla by defenestrace). Zkrátka, ve druhé polovině Rudolfovy vlády se křehká rovnováha sil mezi protestanty a katolíky stále více narušuje a do podvědomí se dere otázka "co bude?"
Kniha je nepochybně užitečným přínosem do české literatury o historii astronomie. Je čtivá, aniž by ztrácela na fundovanosti. Autor předpokládá sečtělého kultivovaného čtenáře, který mozek používá k myšlení a nikoliv jako věšák na míchu. Drobné nedostatky jsou vzácné, neznehodnocují text a především jsou při pozorném čtení snadno odhalitelné. Ohlášená cena 150,- Kč mi nepřipadá přemrštěně vysoká.
Jsem si jist, že se dočkáme i třetího vydání. Doufám, že je autor znovu o něco rozšíří a obohatí o další fakta tak, jak to udělal s tímto druhým vydáním. Téma je zajímavé (doba, kterou popisuje, také) a je rozhodně na co se těšit.